Bylo by však chybou vnímat Lulu jen jako krvák. Je to společensko-kritické drama, jehož hudební expresivitu vyhrocuje dodekafonická technika, založená na posloupnosti dvanácti tónů. Jakkoli jde v zásadě o abstraktní, intelektuální postup, výsledkem je drásavost a vášnivost. Ostatně kromě mluvené řeči a zpívané deklamace se postavy vyjadřují i hudebními formami, připomínajícím třeba klasické árie.
V centru opery stojí „femme fatale“, žena využívající a likvidující muže, ale sama též manipulovaná. Je svým způsobem viník i oběť, uzavřená ve společenském „zvěřinci“, v němž záblesky ryzího citu mizí stejně rychle jako šance na únik. Lulu čeká propad z luxusu na nejhlubší dno, mezi pouliční prostitutky a nakonec hyne rukou Jacka Rozparovače. Dá se jistě namítnout, že od doby, kdy německý dramatik Frank Wedekind napsal hry, jež Bergovi posloužily jako předloha, se postavení ženy v našem civilizačním okruhu změnilo. Bezohlednost i krutost však ze světa nezmizely.
Alban Berg: LuluDirigent Lothar Koenigs Režie William Kentridge Přímý přenos z Metropolitní opery, 21.listopadu 2015 |
Jihoafrický režisér William Kentridge, který už pro Metropolitní operu připravil Šostakovičův Nos, vytvořil sugestivní vizuální koncepci, založenou na animacích kreseb vztahujících se tak či onak k ději. Třeba portrét Lulu se všelijak rozpadá a zase skládá, tak jako i ona sama bleskově střídá své podoby a nálady. Připomíná to šílený sen a zrovna v tomto případě mohl divák v kině litovat, že nesedí v divadle, kde byl dopad jistě silnější.
V kině si zase šlo lépe vychutnat herecký výkon představitelky titulní role, německé sopranistky Marlis Petersenové, která Lulu zpívá už řadu let a v její interpretaci dosáhla výjimečné úrovně. Jakoby pro ni neexistovaly fyzické hranice, je neustále v pohybu, s ohromnou energií podává leckdy až artistické výkony, hraje i mimikou tváře a současně přesně i emocionálně zpívá extrémní part, ženoucí hlas do mezních poloh. Její Lulu je marnivá, lehkomyslná i zlá, ale pod tím vším i zranitelná, a když se z ní nakonec stane troska, vyvolává především soucit.
Hlavně nezpívat matematiku
Vyvážit zpěv, herectví a podat Bergovu hudbu tak, aby nezněla jen jako abstraktní konstrukce tónů bez citu, to je výzva i pro elitní pěvce. Z bizarní „suity“, jež Lulu obklopuje, se to dařilo Franzi Grundheberovi v roli údajného otce Lulu Schigolcha, Johanu Reuterovi v úloze Dr.Schöna i Martinu Winklerovi, jehož kreace odpudivého Akrobata by jistě obstála i ve špičkovém činoherním domě. Naopak tenorista Daniel Brenna coby Alwa působil poněkud strnule, i ve zpěvu - právě jakoby zpíval matematické rovnice a ne hudbu.
To Susan Grahamová coby lesbická hraběnka Geschwitzová, jež Lulu rovněž miluje, si s partem věděla rady. Zdálo se, že ani neinterpretuje atonální hudbu, ale nějakou jímavou romantickou skladbu. Však to sama řekla v přestávkovém rozhovoru: dostat Bergovy noty do hlavy je těžké. Ale jak se tam jednou usadí, začnou tvořit melodie. Dodejme, že možná nejsou pro každého, a to jak na jevišti, tak v hledišti, ale umí-li se podat, odkryjí svou sílu.
