RECENZE: Newyorskou scénou se přelila vlna tsunami. A odhalila perlu

Obvykle se v takových případech začíná upřesněním „od autora toho a toho díla“. Tak tedy, „od autora Carmen“. Ne každý asi ví, že Georges Bizet kromě této opery napsal i další. Třeba Lovce perel, které v sobotu v rámci letošní sezóny kinopřenosů odvysílala Metropolitní opera.

Ne že by Lovci perel byli na operních jevištích zcela opomíjení, ale obliby Carmen nikdy nedosáhli. Metropolitní opera je naposledy hrála před sto lety, tehdy ještě s tenoristou Enrikem Carusem.

Tahle opera rovněž dýchá exotikou, i když podstatně vzdálenější než je svět býčích zápasů, cikánů a podloudníků v Carmen. Prostředí kdesi na Cejlonu a spíše prostinký příběh o lásce dvou přátel k indické kněžce představuje romantické evropské fantazírování o vzdálených zemích. Zemitost a realističnost Carmen tu chybí, ale Bizetova barvitá, cizí kraje sugerující hudba rozkvétá do mnoha jímavých a melodických čísel. Některá, především „pánský“ duet Nadira a Zurgy, si ostatně žijí vlastním životem.

Georges Bizet: Lovci perel

80 %

Dirigent Gianandrea Noseda

Režie Penny Woolcocková

Přímý přenos z Metropolitní opery, 16.ledna 2016

Nicméně udělat z této opery pouhý naleštěný exotický kýč je velmi snadné. Tím příjemnější bylo zjištění, že režisérka Penny Woolcocková této vábničce nepodlehla. Na druhou stranu ani nepropadla pokušení vymýšlet si za každou cenu soudobé výklady. Koneckonců i z lovců perel na Cejlonu by se dali udělat třeba byznysmeni obchodující v mrakodrapu a soupeřící o sekretářku...

Režisérka našla přesnou míru obojího. Při předehře překvapila podvodním baletem. Dva akrobati se vznášejí ve vzduchu a navozují dojem kouzelného mořského světa, prosvíceného paprsky slunce. Nad ním se ovšem rozkládá přístav kdesi v Asii, kolem něhož ve slumech živoří místní komunita, závislá na obchodu s perlami i na rozmarech moře. A i když v primitivní „kanceláři“ místního vůdce Zurgy jsou i moderní vymoženosti jako televize a laptop, tak příroda má navrch. Vlna tsunami se vzedme nejen v hudbě, ale s pomocí projekce „zalije“ i jeviště.

Hlavně se neškrtit

Je to celé trochu naivní a trochu vážné, tak akorát. O divadelní pravdivost se zasloužili i protagonisté inscenace. Německá sopranistka Diana Damrauová zpívá kněžku Lejlu báječně posazeným hlasem, který je jako z gumy a volně se vzpíná do výšek. Všechny tóny jsou příjemně kulaté, zpěv Damrauové doslova kypí energií a touhou. Také herecky je přirozená a plná života, v jejích gestech není ani stopa po chtěnosti a unylé teatrálnosti.

Tenorista Matthew Polenzani jako její milý Nadir vizuálně upoutá především tetováním, ale i když není vyloženě charismatická osobnost, jeho pěveckou techniku by mu mohli závidět i mnozí kolegové z tenorové elity. Zpívat tento nelehký part bez známky škrcení, s tolika jemnými, volnými pianissimy, s takovou ladností a citem, to je velké umění.

Milostný trojúhelník uzavírá barytonista Mariusz Kwiecien, jenž se coby Zurga vzdá pomsty na milencích a sám se obětuje poté, co zjistí, že Lelja mu kdysi zachránila život. Jeho noblesní zjev, krásný, elegantně vedený hlas a vášnivý projev dodaly postavě i vyústění příběhu působivou vznešenost. Orchestr s dirigentem Gianandreou Nosedou i zprostředkovaně odhalil leccos z instrumentálního bohatství Bizetovy hudby.

Zdálo se, že představení sklidilo u diváků v hledišti Metropolitní opery až nečekaně spontánní ohlas. Jistě, Lovci perel hudebně i dramaticky navždy zůstanou prostým vzýváním neznámého a tajemného světa, poplatným době svého vzniku. Nečiní tak ani více, ani méně než Verdiho Aida nebo Pucciniho Turandot. Především se musejí dokonale provést, pak mohou svým způsobem oslovit i dnešního diváka. A to se v Metropolitní opeře podařilo.