Plastic People Of The Universe

Plastic People Of The Universe | foto: Agentura Mersey

RECENZE: Plastic People propojují historickou i moderní polohu v jedno

  • 4
Se skupinou Plastic People Of The Universe se mnohá desetiletí v očích lidí mimo okruh jejích fanoušků táhne pověst "těch, kteří neumějí hrát". Ona to sice není pravda už minimálně od druhé poloviny 80. let, nicméně jasným důkazem je i poslední, živé album Non stop Opera.

To, že v hudbě Plastiků znějí tóny, na které není (stále ještě) průměrné ucho úplně zvyklé, které zneklidňují posluchače, uvyklého hlazení po srsti konformními interprety, a že víc než na intonaci zpěvu se tady klade důraz na výraz prostřednictvím jakési polodeklamace, prostě není důsledkem neumětelství, nýbrž součástí konceptu.

Jiří Kabeš

To jistě není pro letité posluchače undergroundových předáků žádná nová informace. Ale tento fakt je třeba stále připomínat posluchačským nováčkům i případným internetovým diskutérům... Při jistém povědomí o dějinách světové hudby ostatně není třeba stavět Plastiky na piedestal právě pro tento rozměr jejich tvorby - využívání instrumentálních partů, zcela nesvázaných s harmonickými a melodickými strukturami, tady bylo už dávno před jejich založením.

"Vtip" hudby Plastic People, a to zejména v současné sestavě, je v tom, že spojuje tento způsob "free hry" s opravdovým a poměrně nadupaným temným rockem. A není to jen studiová záležitost, jak jsme byli svědky v případě posledního výborného řadového alba Maska za maskou (2010, recenzi čtěte zde), ale i na koncertech - pokud se kapele standardně povedou - i na tomto živém albu.

Na něj zaznamenali Plastici dva své koncerty z května 2011 v Benešově a v pražském klubu Vagon. Repertoár, tedy 14 písniček v téměř nepřetržitém toku plus dva přídavky, pokrývá prakticky celou historii kapely, od bondyovských začátků až po ukázky z poslední desky.

Vratislav Brabenec

Karty mezi trojicí veteránů (přirozený současný leader Vratislav Brabenec, Jiří Kabeš a Josef Janíček), dodávajících současné podobě kapely kontinuitu s minulostí, a zástupci mladší generace (kytarista Joe Karafiát, basistka Eva Turnová, bubeník Jaroslav Kvasnička), kteří drží onu pevnou rockovou páteř, jsou skvěle rozdané.

Za léta častého koncertování se oba póly výborně propojily a současný stav kapely, jakkoli některým ortodoxním zastáncům plně "undergroundového" přístupu nemusí sedět, je vlastně jakousi pointou celého vývoje Plastic People. Zachovávají si totiž naprostou osobitost a dosáhli postu živých legend, které mají stále co říct i díky tomu, že se vyvíjejí. Samozřejmě po svém.

Hodnocení iDNES.cz: 70 %