Nalijme si čistého vína: už asi málokdo čekal, že The Plastic People of the Universe ještě natočí nějakou desku. A na to, že by mohla dopadnout (zvlášť po velmi bezbarvém, byť ještě Milanem Hlavsou před smrtí složeném Líně s tebou spím) výrazně dobře, by asi nevsadil ani největší optimista.
A přesto, devět let po Hlavsově úmrtí, jež mnozí považovali za definitivní konec vůdčí kapely českého undergroundu, vychází album Maska za maskou, které je třeba přivítat potleskem.
Nadupaný zvuk
První věc, která posluchače doslova praští do hlavy, je zvuk alba. To se mimochodem nahrávalo ve studiu Cox Davida Kollera, které se paradoxně nachází v sále, kde svůj hit Bič boží vyhrávaly Mimikry z ostudného paskvilu 30 případů majora Zemana – tedy kapela, která měla právě Plastiky v očích televizních diváků diskreditovat.
Ačkoliv by podle romantických teorií na zvuku nahrávky undergroundové kapely nemělo záležet a jistá zahuhlanost by měla být naopak vítaná, právě při poslechu Masky za maskou vysvítá naivismus takových předsudků: Plastici znějí už od první písně TV idylka nadupaně, plnokrevně, opravdu rockově.
V soundu kapely se krásně doplňují jen zdánlivé protipóly pevné rytmické páteře dvou bubeníků (v době nahrávní vystřídal původního Ludvíka Kandla Jaroslav Kvasnička), baskytary Evy Turnové a kytary Joea Karafiáta s rozevlátostí veteránů souboru – saxofonisty a klarinetisty Vratislava Brabence a violisty Jiřího Kabeše, jejichž spojnicí je klávesová masa Josefa Janíčka.
Tradice i nové polohy
K tomu, že album působí skutečně rockově, přispívá i zásadní skladatelský podíl Joea Karafiáta. Ten se dokázal, byť v kontextu dlouhé historie kapely patří vlastně stále k "nováčkům", trefit většinou svých písní do hypnotické nálady plastikovských nahrávek z 80. let, ale zároveň jim dodat šmrnc a přímočarost, jež osvědčilo na svém loňském albu Black! jeho druhé působiště, totiž Garage.
Dosud zcela neznámý rozměr plastikovské hudbě dávají naopak tři skladby Evy Turnové. Téměř romanticky znějící písničky upomínají na Hlavsovy "loureedovské" kusy, které mu, jak aspoň vyprávějí undergroundové legendy, jeho spoluhráči házeli na hlavu a on je realizoval v jiných projektech, zejména v 90. letech v kapele Fiction. Zdá se, že radikálnost Plastiků alespoň v tomto ohledu obrousila hrany – a je to tak dobře, protože Turnové písně album skutečně obohacují.
Jiný dosud neznámý "úlet" stranou, závěrečný Tygr v Praze Josefa Janíčka, měl být původně jakýsi klezmerový ohlas s akordeonem a klarinetem. Zní spíš jako ne úplně povedený "pražskopepíkovský" šraml a jako jediná by byla tato skladba na albu postradatelná, jakkoli text ruského básníka Daniila Charmse do pražskoironické poetiky Plastiků dobře zapadá.
Deklamace starozákonního proroka
Zásadní výhodou kapely je, že až na bubeníky všichni její členové zpívají. Či, přesněji řečeno, interpretují texty. To jen přispívá k členitosti alba a k velmi zajímavému nejen stylovému, ale také "atmosférotvornému" odstínění jednotlivých písní.
A tak se například rockový zpěv Joea Karafiáta (který by ale, vzhledem ke svému pojetí, mohl být odvážnější) dobře doplňuje s projevem Evy Turnové, jež vlastní věci zpívá s podobnou - zdánlivě nemožnou - směsí nezúčastněnosti a vroucnosti, chladu a žhavého tepu, jaká byla příznačná pro Nico.
Vrcholnými zážitky jsou ovšem vstupy Vratislava Brabence, mimořádně charismatické osobnosti, která s patosem starozákonního proroka a zároveň drsností "vykaleného" rockera (ano, další jen zdánlivě nemožný průnik) deklamuje vlastní obvykle biblicky inspirované texty.
Pocta Magorovi
I textová složka ostatně patří k prakticky bezvýhradným pozitivům alba. Plastici kromě Brabencových formálně rozvolněných vizí sáhli dvakrát k formálně naopak zcela pravidelnému (co do poetiky s plastikovským mýtem ovšem samozřejmě plně korespondujícímu) J. H. Krchovskému.
Text Andreje Stankoviče TV People upomíná na období, kdy Plastici zhudebňovali "říkanky" Egona Bondyho. Velmi zajímavě byla vybrána ke zhudebnění Evou Turnovou báseň-hra se slovy Jiřího Koláře Přes práh hvězd...
Do jisté míry kuriozitou alba je, že Plastici tentokrát vůbec poprvé zhudebnili báseň svého někdejšího "Andyho Warhola i Malcolma McLarena v jedné osobě", tedy Ivana Martina Jirouse. Vzhledem k tomu, že Jirous je básníkem na samém pomezí geniality a verše z některých jeho tvůrčích období ke zhudebnění přímo vybízejí, je to s podivem.
Ale píseň Magorův šém pojednali skutečně jako zaslouženou poctu svému někdejšímu uměleckému vůdci, s nelíčeným "androšským" tahem, typicky plastikovskými figurami a hřmícím soundem, kterého docílili i přizváním dechařů ze spřáteleného Agon Orchestra.
Album Maska za maskou tedy skutečně mile překvapilo. Samozřejmě, těžko lze předpokládat, že kapele přivede v zaznamenatelné míře nějaké nové posluchače. Ale její staří fanoušci, kterých rozhodně není málo, si takový dárek opravdu zasloužili.
The Plastic People Of The Universe: Maska za maskou
Guerilla Records, čas 60:19, cena 299 Kč
Hodnocení MF DNES: 80 %
