RECENZE Hlídač č. 47: Jak Renč a Roden svým Hlídačem porazili televizi

Za všechno, co je v něm dobrého, vděčí Hlídač č. 47 filmařině. A za to špatné televizi.

Česká televize sice po dlouhé době vyrobila film pro kina plně z vlastních zdrojů, bez dalších producentů. Za to jí patří potlesk; tím spíše, že Hlídač č. 47, nový přepis románu Josefa Kopty situovaného do 20. let minulého století, nepředstavuje žádnou lacinou nicotnou anekdotku ze současných obýváků.

Hlídač č. 47

70 %

ČR, 2008, 108 minut

Režie Filip Renč

Hrají Karel Roden, Vladimír Dlouhý, Lucia Siposova, Václav Jiráček

Kinobox: 68 %

IMDb: 6.5

Ale pokud už vsadila na pořádný klasický film, který na širokém plátně využívá panoramatu, prostoru, hloubky, nádherných obrazů, syté hudby a vůbec vyloženě filmové řeči, již režisér Filip Renč výtečně ovládá a herec Karel Roden dokonale naplňuje, pak tedy měla vyloučit televizní dramaturgii. Jejím heslem je totiž „Co divák, to blbec“ a důsledkem polopatická doslovnost.

Chvála ticha

Když Rodenův hrdina ohluchne, když se mu sluch vrátí a když dál předstírá neslyšícího, aby vypátral nevěru své ženy, pokaždé to musí vnitřním monologem oznámit a vysvětlit. Přitom filmová řeč mluví přesněji než slova a Roden dovede jediným výrazem zahrát i telefonní seznam, neřkuli sebelítost, křivdu, posedlost, běsy, nadlidskou sebekontrolu či nekonečné osamění. Podobně nadbytečně působí hra na detektivku s názorně opakovaným „důkazem“, ač plně postačí výměna pohledů. Naštěstí dialogů není ve filmu mnoho, o to lépe tu hraje ticho.

Druhá výtka míří k milostnému trojúhelníku. Žádná divačka v kině neuvěří, že by žena, která má doma Rodena, dala přednost typově nanicovatému a herecky výrazně slabšímu Václavu Jiráčkovi. Ač scénář zkouší krkolomně dokázat, že hrdina manželku zanedbává, filmoví milenci připomínají hloupoučká zvířátka a jejich vztah diktuje spíše útrpnost než vášeň.

Paradoxně Roden vlastně „kazí“ hru tím, jak je skvělý: i jako bryndající opilec či hluchý lazar je mužsky přitažlivější, lidsky zajímavější a herecky silnější. Srovnatelný výkon podává ještě Vladimír Dlouhý coby jagovský skřet, který v působivé scéně zbavené doslovnosti slídilsky prožívá cizí sex.

Třetí desítku procent z hodnocení ubírá komparz, opět ryze televizní: předstírá „dobovku“, rázovitě folklorní lid, v dramatu jako v pohádce.

Sychravá balada

Ale dvě R čili Renč a Roden nad televizními limity vyhrávají. Hlídač č. 47 vnáší na plátno filmařské nadechnutí, příběh sice starý, ale moderně vyprávěný. Patří k němu bravurně natočené válečné výjevy, byť by jich stačila polovina, i říše samoty na konci světa. Roden coby jediná černá tečka v bílé pustině odstiňuje londonovského ztracence: bezmocný, neužitečný, vyhaslý a ponížený se plouží sněhem s bandaskou.

Filip Renč on-line

Režisér odpovídal čtenářům iDNES.cz

Ze zimní nálady dýchá marnost, z vlaků v zaváté krajině pohádkové neskutečno, z akčních scén na nočních kolejích až thrillerová přízračnost. A  dva nováčci v celovečerním filmu, kameraman Karel Fairaisl a skladatel Jiří Škorpík, vyprávění stylizují do sychravé balady. Jen televizní přízemnost ji občas sráží.

Přesto však Hlídač č. 47 - s Karamazovými, Tobrukem či prosincovým titulem Kdopak by se vlka bál - patří k hrstce českých děl, jimž je člověk nakloněn už za sympatickou snahu vyprávět jinak. Filmařsky.