Maškarní ples zpracovává historickou událost ze švédských dějin, zavraždění krále Gustava III. během maškarního plesu ve Stockholmu roku 1792. Verdi musel nakonec kvůli cenzuře děj přeložit do Ameriky, ale v současnosti se opera běžně uvádí v původně zamýšlené podobě.
Jak už to u Verdiho bývá, historické reálie jsou pro něj spíš kulisou, do níž zasazuje příběhy lásky a žárlivosti. Král tedy padá mrtev ne kvůli politice, nýbrž kvůli tajné lásce k choti svého nejlepšího přítele.
Giuseppe Verdi: Maškarní plesRežie: Dominik Beneš Dirigent: Jaroslav Kyzlink Národní divadlo, premiéra 5. října 2017 |
Režisér Dominik Beneš v rozhovoru pro časopis Národního divadla rozvíjí dlouhé myšlenkové předivo o králi milujícím umění, o hrdinech, kteří si v inscenaci skrze divadelní atributy mají „uvědomit svou podstatu“. Je to ale především divák, který by si měl uvědomit, že si hrdinové něco uvědomují. A z režisérových složitých představ se k němu nepřenáší nic. Člověk vnímá jen jakési útržky v podobě divadelních a varietních prvků, zasazených do uniformního sterilního prostoru vzdáleně připomínajícího zámecký sál.
Stolky z hereckých šaten, cylindry nebo křídla na zádech věštkyně Ulriky, která králi prorokuje smrt, to vše nedává smysl, drama se tím nijak neposiluje, naopak všechny „výkřiky do tmy“ působí rušivě, protože jim chybí souvislá myšlenka. Není jasné, proč seshora visí večerní róby a fraky, proč se spiknutí proti králi domlouvá na posteli, kterou pak navíc s neodolatelnou úsměvností (co s ní, že) prostě odnesou zřízenci, aby mohl nastat ples.
Uvědomit si, že si hrdinové něco uvědomují nejde také proto, že Beneš, ač vystudovaný operní režisér (anebo právě proto?), nechává pěvce dělat ta nejzprofanovanější gesta, od rozpínání a spínání rukou, chytání se za hlavu, poklekání až po onen tradičně humorný operní moment, kdy hrdina vypne prostřelenou či probodnutou hruď a odzpívá poslední árii. Co dělat, aby to směšné nebylo, o tom by měl režisér přemýšlet především, nikoli o vztahu Gustava III. k umění - tím se ostatně Verdi v opeře vůbec nezabývá.
Verdi jako flašinet
Ještě s větším podivem je, jak může Národní divadlo zařadit do repertoáru náročnou Verdiho operu, když ji nedokáže obsadit ani na průměrné úrovni. Sopranistka Veronika Dzhioeva sice má v hrdle hutný materiál, který jí před časem pomohl v Čajkovského Jolantě, ale zpívat Verdiho, to je jemná práce, vyžadující hlasy průrazné jako laser, s vycizelovanou technikou, jinak vše skončí v lepším případě u prázdného hulákání. A také Dzhioeva roli Amélie zpívá z plných plic, ale násilím, bez jakékoli ladnosti, zvukové vyrovnanosti, bez kultivovaného legata a dynamiky.
Maďarský barytonista Michele Kalmandy coby její žárlivý manžel Renato duje na plný plyn, ale je to jednotvárné „troubení“, nikoli výrazově odstíněný zpěv. Další aktéry zase není téměř slyšet. Veronika Hajnová jako tajemná věštkyně Ulrika není schopna zpívat v hlubší poloze, která je pro tuto postavu zásadní - má být přece démonická, strašidelná. Pěvkyně uváděná v programu jako mezzosopranistka ale tóny jen naznačuje, jejímu hlasu chybí nosný sonorní zvuk i barva. Pak je tu mladičké páže Oskar, jehož veselost a bezstarostnost Verdi charakterizoval lehkým koloraturním sopránem. Ten by měl doslova zářit. Hlas Marie Fajtové je ale šedý, plochý a unavený, jeho zvuk jakoby se vstřebával sám do sebe a zůstával na jevišti, místo aby letěl do hlediště.
Ještě nejpřijatelnější výkon podal tenorista Michal Lehotský jako král Gustav. Hlas mu zněl, zpočátku i celkem přirozeně, ale ke konci mu zjevně docházely síly, takže nakonec skončil u násilného tvoření tónů.
Nastudovat Verdiho obnáší mimo jiné vyvarovat se toho, aby zněl jako jednotvárný flašinet. Pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka právě takhle působí. I orchestr, jakkoli především doprovází, má své okamžiky, do nichž by se měl člověk zaposlouchat, ale při premiéře všechny melodie jen tak prolítly kolem uší, nerozvinuté, jen tak nedbale „načrtnuté“ a celá produkce jela kupředu stylem „raz dva, raz dva“. A to je pro Verdiho poslední rána.
