RECENZE: Kousek Valkýry, trocha hlasů. Svátek v Národním

Národní divadlo provedlo část Wagnerovy Valkýry. Lákalo na „nejlepšího wagnerovského tenora současnosti“. Přehánělo, ale aspoň se pod jeho hlavičkou daly také jednou slyšet skutečné hlasy, což je vlastně neskutečné.

Kdo je nejlepší, o to se lze přít. Fakt je, že Rakušan Andreas Schager zpívá stěžejní wagnerovské role v předních evropských domech i na Bayreuthském festivalu. Národní divadlo ho získalo pro koncert, jenž byl součástí náhradních aktivit organizovaných pro Státní operu po dobu rekonstrukce divadelní budovy. Konal se ve Foru Karlín, moderním prostoru se slušnou akustikou, který využívají i pořadatelé klasické hudby.

Koncert Státní opery

70 %

Lidia Baichová - housle, Andreas Schager - tenor, Meagan Millerová - soprán, Peter Mikuláš - bas. Orchestr Státní opery, dirigent Andreas Sebastian Weiser

Forum Karlín, Praha 16. listopadu 2017

Hrálo se první dějství Valkýry, druhé části ságy Prsten Nibelungův, jistě i proto, že je v něm nutno obsadit pouze tři role. Kromě štvance Siegmunda, jehož zpíval Schager, tu vystupují už jen bojovník Hunding a jeho žena Sieglinde, která, jak se ukáže, je Siegmundovým dvojčetem. Mezi oběma sourozenci vzplane vášeň a oba se dají na útěk.

Schager není to, co se dnes obvykle míní slovy „hrdinný wagnerovský tenor“ (a co se vůbec nemusí shodovat s původní skladatelovou představou). Tedy cosi jako kanon vypalující z hloubi těla temné mohutné zvuky. Jeho hlas je jasný, ale průrazný, chvílemi se ovšem nebezpečně „kýve“, což by mohl být důsledek přepínání. Schager skutečně jede naplno, až příliš naplno, což se v koncertním provedení, oproštěném od všeho divadelního, může projevit ještě markantněji a negativněji než na jevišti mezi kulisami.

Divokému emocionálnímu účinku produkovaných tónů pěvec podřizuje vše, i slova, o nichž – ač rodilý německý mluvčí - jakoby nevěděl, že vůbec existují. Takový extrovertní zpěv ve stylu „start-cíl“ se ale časem stává paradoxně čím dál jednotvárnější. A člověk si pak začíná klást otázku, jak dlouho to dotyčný vydrží. Vyjadřovat utrpení i vášeň se přece nemusí na plné obrátky od prvního do posledního taktu.

Paradoxně to byli zbývající dva pěvci, nepocházející z německy mluvícího prostředí, kteří se ke slovům chovali starostlivěji (ač německy mluvící divák by nejspíš nějaké prohřešky zachytil). Americká sopranistka Meagan Millerová dala Sieglindě nejen vydatný měkký zvuk, ale i to, co postrádalo její „dvojče“ – senzitivitu a oduševnělost. A slovenský basista Peter Mikuláš slovy i tóny docela působivě vystihl zlověstnost Hundinga.

Houslistka hrála Berga

Celé by to bývalo ještě chtělo dirigenta z nějaké světové kategorie, který by s orchestrem Státní opery pracoval tak, aby výsledkem byla hra, která by byla mnohem přesnější, barevnější a měla zkrátka vůbec nějaký výraz. Hudební ředitel Státní opery Andreas Sebastian Weiser takovým dirigentem není, což se projevilo i v Beethovenově předehře Leonora I, která je z dochovaných různých předeher k opeře Fidelio nejméně známá. Celý večer zahájila, ovšem její interpretace působila dojmem, že hudebníci se s party seznamují a dirigent k tomu jen dělá gesta.

V první polovině koncertu ještě zazněl Koncert pro housle a orchestr od Albana Berga, velmi kontrastní, leč do dramaturgie večera německé hudby rozhodně zapadající skladba, svou atonalitou navíc nejlépe odpovídající strohému prostoru Fora Karlín. Rakouská houslistka Lidia Baichová, jinak též manželka Andrease Schagera, ho zahrála na dobré technické úrovni. Zajímavé bude jistě srovnání s Isabellou Faustovou, která to samé dílo zanedlouho provede s Českou filharmonií.