Milan Kňažko zakončil děkovnou řeč po zisku Thálie v kategorii činohra žertem: „Tato cena patří všem mým kolegům v této inscenaci.“ Ve hře Shylock pražského Divadla Na Jezerce, za kterou cenu dostal, totiž vystupuje úplně sám.
V dramatu Marka Leiren-Younga ztvárnil herce Jona, jemuž na nejmenovaném festivalu chtějí zakázat jeho nejlepší roli – Žida Shylocka v Kupci benátském. Kus v režii Radka Balaše cílí na přehnanou politickou korektnost, která dle tvůrců současnou společností prostupuje. „Shakespeare si z nás před čtyřmi sty lety udělal legraci, když vytvořil postavu Shylocka. Co je právo práva? Co je právo silnějšího?“ Role Kňažka baví, rád se o ní rozpovídá.„Už nedělám nic, co by mne vnitřně nebavilo nebo nezaujalo.“
Jaké může mít ostřílený herec jako vy nyní pocity?
Lhal bych, kdybych řekl, že mi to neudělalo radost, byla za tím dlouhá práce. Je to hodina třicet čistého času, kdy jsem sám na scéně. Jenom se vůbec naučit ten nelehký text mi dalo jistou práci. A udělat z toho divadelní inscenaci místo přednášky také chtělo hodně invence a spolupráce s režisérem. Jsem rád, že se to povedlo. A že diváci se i pobaví – není to jenom vážná věc. Divadlo je i pro zábavu.
Ta hra se trochu vymyká dramaturgii Divadla Na Jezerce. Diváci tam jsou zvyklí chodit spíše na komedie.
Jsem rád, že měli odvahu sáhnout po tomhle titulu. To bylo první riziko. A druhé, že oslovili mne. Mohl to dělat kdokoli jiný. Původně dokonce Honza Tříska, to není tajemství. Kvůli autonehodě v Kalifornii se nakonec role raději vzdal. Divadlo Na Jezerce má ale dost široký záběr. A mně vytvořili fantastické podmínky.
Máte nějaké reakce diváků? Změnilo to jejich pohled na svět?
Dostávám maily. Ale hlavně to vidím – mluvím přece během představení s publikem, nikdo jiný tam není.
Je tohle monodrama vaší nejtěžší dosavadní rolí?
Asi ano. Tady se nemůžu na nikoho ani vymluvit, ale ani spolehnout. Jsem na to sám, což je zpočátku takový divný pocit. Divadlo dělám, protože je to setkávání s lidmi, kdežto tady otevřu šatnu a tam nikdo. Zvláštní, ale už jsem si zvykl. Diváci a myšlenky jsou mými partnery.
Jak jste se na roli připravoval?
Dlouho jsem se učil text a pak jsme pět neděl intenzivně zkoušeli.
Vzpomněl jste, že přesně před deseti lety jste byl nominován za Picassa.
Tam jsem ale hrál s Vilmou Cibulkovou, na stejnou minutáž jsme byli dva. To je obrovský rozdíl. Vzájemně jsme si pomáhali. Tady to nejde.
Považujete tedy Thálii za svou největší cenu?
Divadelní zcela určitě. Proto si toho tak považuji.
