Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

„Na strasti je vždycky čas.“ Poslední rozhovor MF DNES s Janem Třískou

  11:55aktualizováno  11:55
Velký rozhovor s Janem Třískou přinesla před měsícem MF DNES ve svém čtvrtečním magazínu. "Obdivuhodný herec a rétor je ve výborné kondici. Ani v osmdesáti letech neztrácí šarm," popisovala tehdy autorka svůj dojem ze setkání. Interview vám přinášíme v plném znění.

Americký herec českého původu Jan Tříska. | foto: Ladislav Němec, MAFRA

Česko-americký herec, vášnivý lingvista a muž s nezaměnitelným přednesem je v herecké kondici. Nezapomenutelný profesor Hnízdo z Obecné školy se po čtvrtstoletí vtělil ve filmu Po strništi bos do „nepohádkového“ dědečka. Na Pražském hradě účinkuje na Letních shakespearovských slavnostech v představení Pocta Shakespearovi.

Běhal jste někdy venku bos?
Aha?! Dobrá otázka. Vlastně ano. V dětství jsme stejně jako ti kluci z filmu běhávali bosí, v Liboci, v Divoké Šárce, kde byla dvě koupaliště, celé léto jsme byli bosí. A kdo ví, jestli jsem ještě i do první třídy nechodil bos. Ale nejsem si jistý a nechci z toho dělat moc velkou poezii.

Úmrtí Jana Třísky

V módě je teď i bosý běh, sem tam potkávám neobuté běžce.
Běží bosi? Vážně?

Vážně.
To bych nemohl. Být bos je mi nepříjemné, nechodím tak ani k moři, i když od něj bydlím kousek. A běhat!

Ale stále si držíte své tři míle denně?
Tři míle už ne, samozřejmě. Ale běhám. Tedy, v češtině jsou ta dvě slovesa - běhati a belhati - strašně blízko a já se spíš belhám.

Stejně ovšem klobouk dolů před vaší kondicí a výdrží.
Ano, klobouk dolů, to je přesné. Při běhu mám naraženou čepici kšiltem tak do čela, abych neviděl útrpné či soucitné pohledy těch, kteří běží proti mně, nebo přesněji těch, kteří mě předbíhají.

Vy se s běžci nezdravíte? Mě to moc povzbuzuje, když běhám.
Ale samozřejmě, že se zdravíme. Je to taková kamaradérie.

Herec Jan Tříska na snímku z října 2016

Když se ještě vrátíme do dětství, jaké bylo to vaše?
Na rozdíl od Zdeňka Svěráka, který ve svém scénáři, ale i jinde popisuje, jak měl přísného tatínka, že kolikrát dostal nařezáno a že jeho dětství bylo i krušné, já měl dětství velmi idylické. Krásné dětství na periferii Prahy v Liboci. Tenkrát tam bylo všude jenom pole. Divoká Šárka, to byl v podstatě venkov. Tatínek byl vědec, maminka v domácnosti, pěstovala zeleninu na zahrádce za domem, maso bylo drahé - to ona mi v podstatě dala podnět k vegetariánství. Měl jsem moc krásné dětství, nemám vůbec žádné traumatické vzpomínky.

Válka se vás nějak dotkla?
Nijak, byl jsem od války úplně uchráněn. Vybavují se mi až ruské tanky, jak jsem je z domu, kde jsme bydleli, viděl přijíždět po Kladenské ulici. Vzpomínám, jak jsme z toho byli strašně vzrušení a nadšení. Maminka našla v naší skromné domácnosti takový úzký červený šál, ten rozstříhala a rychle ušila několik rudých praporků, dala nám je na tyčky a já se sestrou jsme běželi přes pole a mávali těm tankům. A ještě jedna dramatičtější vzpomínka se mi vybavuje. Z opačných oken domu, ve kterém jsme bydleli, jsem viděl, jak se podél plotů plíží po loktech a po kolenou němečtí vojáci. To bylo velmi zvláštní. V ulici, kde jsme běhali a hráli si, se plížili opravdoví vojáci v helmách, s maskami, puškami... To jediné si pamatuju.

Ve filmu Po strništi bos hraje roli i jedno rodinné tajemství. Ve vaší rodině nebyl žádný nezdárný strýc či zkažená teta vymazáni ze společné fotografie?
O ničem nevím. I když... měl jsem strašně rád jednoho strejdu, bratra mé maminky, byl myslím inženýrem chemie a měl mě strašně rád. A jeho žena byla mysteriózní, zvláštní, hamižná, moc se o ní nemluvilo. A tatínkova sestra byla svobodná, jak se tenkrát říkalo - stará panna. Taky se o ní moc nemluvilo. Ale nechci si vymýšlet věci, které neexistovaly. Asi v rodině nějaká tajemství byla, ale jak bylo to moje dětství harmonické, tak pokud existovala, nebyla mi odhalována. Tak bych to řekl.

Dětství vystlané bavlnkou?
Tak, tak. Maminka a tatínek měli tu schopnost nás, to jest moji sestru a mě, od války a případných příkoří či tajemství a zla oddělit.

Je to dobře, děti takhle chránit?
Je lépe je od strastí světa izolovat než jim je ukazovat a připomínat. Na strasti je vždycky čas, řekl bych já.

Vy jste takhle vychovávali dcery?
Kdybyste se jich zeptala, věřím, že by taky mluvily o idylickém dětství. A taky byly vždycky hodné.

Blázen do slovníků

S Janem Svěrákem jste před pětadvaceti lety točil Obecnou školu. Je teď jako režisér jiný?
Přemýšlím, jestli bych našel nějaký rozdíl... Možná v přístupu k dětem. Ten film je podle mě odsouzen k úspěchu proto, že je scénář tak strašně dobrej, režisér je strašně dobrej, kameraman... a tak dále, ale taky díky neuvěřitelné něze, laskavosti, i když laskavost není to správné slovo, spíš té něze, s jakou režisér, ale i kolegové herci jednali s těmi dětmi, speciálně s hlavním představitelem Lojzou.

Alois Grec, filmový Eda.
Ten byl prostě obklopen nefalšovanou láskou, aniž by byl rozmazlován. A tahle něha, v tom asi vidím nějakou proměnu Jana Svěráka, na kterou jste se ptala. V práci s dětmi. V Obecné škole byly děti syčáci a režisér s nimi jednal spíš jako s rošťáky, tentokrát s nimi jedná jako s něžnými bytostmi.

Herec Jan Tříska na snímku z října 2016.

Loni jste měl osmdesáté narozeniny. Tehdy jste mluvil o hnusném čísle.
Už se to obrousilo?

Ne. Prostě to číslo JE hnusný. Zrovna předevčírem jsem o tom mluvil s Martinem Hilským, kterého si nesmírně vážím. Ty jeho překlady sonetů, to je znamenité, on je fantastický překladatel a zároveň fantastický básník, protože jinak by nemohl takhle skvěle překládat básně. Seděli jsme spolu v zákulisí na Hradě a šeptali si. Ptám se, kolik mu je. „Sedmdesát čtyři.“ A já mu povídám: „Člověče, mně bude osmdesát jedna, na podzim.“ Vykládal jsem mu, jak se hrabu v těch on-line a elektronických slovnících, že slovníky se liší i podle toho, jak definují jednotlivá slova, poznáte tak například, když je slovník určený především mladým lidem. V každém anglickém slovníku, kde je octagenarian - osmdesátník, je psáno: A person old from eighty to eighty nine. Osoba, tedy muž či žena, ve věku 80 až 89. A já teď mám jeden oblíbený slovník Vocabulary.com, kterejžto je určen pro mladé. A tam je psáno (dramaticky zvyšuje hlas a zdůrazňuje slova): octagenarian pomlčka old. Starý. Old. Přísahám!

Ale ne!
Ano! (uchechtne se) Až na dalších řádkách je to vysvětleno. Martin Hilský málem omdlel.

A neproveselí ten pocit osmdesátky v listopadu jednička? Působí mileji, ne?
Připomněla jste mi Vladimira Nabokova, ten někde napsal: „The only real number is number one. The other numbers are just the repetition. Jediné opravdové číslo je jedna. Všechna ostatní čísla jsou pouhá opakování.“ Což je velice vtipné. No nic, no... (opakuje opět dramaticky) Octagenarian. Old.

Někde jste říkal, že váš český slovník zamrzl v šedesátých letech. Když si s vámi povídám, nemám ten pocit.
Ba jo. Bohužel. Používám, myslím si, správnou češtinu, ale v podstatě archaickou. S výrazy, které vyšly z módy, jen jsme na ně možná zatím nenarazili.

Do slovníků jste blázen, věnujete se etymologii, tedy vědě o původu slov. Pořád nacházíte něco nového?
Jo. Zrovna dneska jsem se hrabal v homophones, homographs... (slova různých významů, která stejně znějí nebo se stejně píší)

Co vás v poslední době při studiu třeba překvapilo? Zaujalo?
To se tak nedá říct. To je vědní obor, o kterém se nedá říct nějaká zajímavost. Tím se můžete zabývat celý život, ale stejně to neobsáhnete.

Jistě, já myslela třeba nějaká etymologická překvapení, původ slova, jaký byste nečekal.
Aha. Tak to jsem vás špatně pochopil. Jistě, je spousta překvapení. Například mnohá krátká anglická slova pocházejí ze staré norštiny.

Postarali se o to Vikingové?
Ano. A to je vždycky strašně fantastické překvapení, že nějaké slovo, které člověk v angličtině považuje za totálně běžné, přivezli Vikingové. Například happy. Šťastný. Něco tak běžného, jako býti happy, je ze starého norského slova hap. A to znamená chance. Štěstí. Což je fascinující. Vikingové se do angličtiny zapsali velice hluboce.

Zdají se mi sonety

Zárodky této záliby do vás zasel už tatínek? Psycholog, který znal několik jazyků.
Od tatínka to mám v krvi. Ale soustavněji se zabývám etymologií jen krátce. Před časem jsem se začal velice zajímat o latinu. A jakmile se začnete zajímat o latinu, nutně se musíte zajímat i o řečtinu. A v ten okamžik se musíte pustit do etymologie, protože tam odsud to všechno začíná. Takže moje vědátorství je poměrně mladé odvětví.

Herec Jan Tříska na snímku z října 2016

Platí, že kdo je schopen ovládnout latinu a základy staré řečtiny, učí se snáz ostatní evropské jazyky?
Tatínek mluvil perfektně latinsky a perfektně řecky. A kromě toho - tedy říkalo se to - mluvil dalšími třinácti jazyky. Ptali se ho: „Pane doktore, jak je možné, že umíte třináct jazyků?“ A on jaksi naštvaně odpověděl: „To je snadný. Na gymnáziu, když jsme neuměli skloňovat latinsky, nás mlátili přes prsty.“ Tvrdil, že kdo se naučil latinsky a řecky, v ten okamžik je pro něj učení dalších jazyků jedna báseň. Jedna píseň.

Když jste emigroval, šla vám angličtina dobře i díky hereckému nadání?
Šlo mi to do jisté míry dobře spíše proto, že jsem poměrně pilnej, víte. Já jsem pilnej. A já se nejen dobře učím, já se rád učím. Pro mě je učení záliba. Naučit se třeba na tu Poctu Shakespearovi, co teď v Praze dělám, naučit se šest shakespearovských sonetů, což je forma velice těžká, komplikovaná a nesmírně přísná, ve které nesmíte udělat sebemenší chybičku, protože pak se to celé rozpadne, to mě těšilo se učit. Měl jsem taháky, které vozím pořád s sebou, mám je nahoře v pokoji. Tyhle kartičky jsem měl původně v Los Angeles v trenýrkách při ranním běhání, z těch jsem se to učil. A v noci mi ty verše - protože je to těžká forma, ale zároveň vtíravá tou pravidelností - vplouvají do snů. Přistihl jsem se, že sice spím, ale zároveň se učím sonety. Nebo si je opakuju.

To jsou hezké sny, ne?
Jsou, ale pak nastane chvíle, kdy nevím, jak je to dál. V ten okamžik vyskočím, tedy vylezu z postele tak, abych neprobudil ženu, a jdu se podívat vedle do papírů. A pak můžu zase usnout. To vy nemáte? Nezdávají se vám třeba básně nebo písničky?

Mám pestré sny, ale texty se mi nezdají.
To mně se v poslední době opakovaně zdá píseň Kůň bílý pádí vlaku vstříc. Já nastavuju větru líc. Kůň bílý pádí blíž a blíž, už za chvilku mě uvidíš. A to se mi zdá celou noc.

A k tomu obrazy?
Ne ne, obrazy ne. A v době, kdy jsem se učil, teda šprtal sonety při ranním běhání z těch taháků, zdály se mi prostě sonety. Čili ne moc kvalitní spánek.

A ráno jste unavený?
No, ne. Já jsem na to zvyklý.

Možná vaše tělo i mozek odpočívají i při těch sonetech. Máte někdy i úzkostné sny?
Často. Až tak, že do mě musí žena strčit a probudit z toho, protože mám sny o tom, že něco neumím. Že na divadle neumím roli nebo že je zkouška nebo filmuju a neumím text. Ale pak mám spoustu krásných obrazových snů o zelených krajinách a loukách. Jo, a taky se mi stává, že sním a simultánně vím, že se mi to zdá. Znáte to?

A zdává se vám taky, že se probudíte ze sna, ale vlastně je to zase jen sen? Sen na druhou?
Ne. Ale jsou to zvláštní pocity, viďte. Já si v těch chvílích, kdy vím, že sním, ještě zároveň snažím sám sobě vysvětlit, proč se mi zdá to a to. Ve snu si říkám: Tohleto se ti zdá, protože jsi včera četl toto. Nebo protože ti někdo říkal, že... Protože jsi kdysi byl tam a tam. A tak dále. Dobrý den. (Přichází fotograf s jednou rukou v sádře, na druhé prst v dlaze). Kamaráde, co se vám stalo? Na kole?! To já si takhle na kole zlomil obě dvě zápěstí, obě ruce takhle v gypsu, dva gypsy!

Vy jste potom ještě sedl na kolo?
Nikdy. Už nikdy. A měl jsem nádherné kolo, Mercedes-Benz. Už jenom dívat se na něj byla radost, natož se svézt. Ale prodal jsem ho. Už jsem se na něj nedokázal ani podívat. Teď místo toho plavu. Co bydlíme v Santa Monice, přidal jsem si k běhu plavání, jsou tam dva krásné olympijské bazény.

Před časem jste měl taky autonehodu. Říkal jste, že vás to -budu citovat - zesrabilo. To platí?
Ne, to už jsem překonal. Trauma z autonehody je dávno pryč, ale je fakt, že nějakou dobu jsem se bál jezdit autem. Učil jsem se tehdy text hry Shylock, ale nehoda mě tak zesrabila, že jsem tu show nedělal.

Dovedete si představit, že byste už nemohl dělat divadlo nebo film?
Jsem rád a vděčný, že pořád pracuju a že mám nabídky. Ale kdybych je neměl, dovedu si představit, že bych pořád jenom studoval.

To by vás uspokojovalo?
Studoval bych, hrabal se ve slovnících. Pořád bych se učil básničky, pořád bych měl v trenýrkách nastrkané taháky dlouhých úryvků ze Shakespeara. Zrovna - že se ještě vracím k Hilskému - jsem mu říkal, že se právě učím ze hry, která se hraje strašně málo, Timon Athénský. A z toho se učím dlouhé pasáže anglicky, i když vím, že v tom nikdy hrát nebudu, ale protože mě ten jazyk vzrušuje.

A vy se to učíte v té shakespearovské angličtině?
Samozřejmě. V shakespearovské angličtině. Umím dlouhé pasáže z Krále Leara, dlouhé pasáže z Hamleta, teď právě z Timona Athénskýho. Ale i z Bouře. Dává mi to uspokojení - učit se. A právě to bych dělal, kdybych nehrál. Tak bych se jenom učil, a přesto bych dovedl dobře existovat. Vyhledával bych si slova, která přicházejí ze staré norštiny a tak dále.

Vždy mám v hlavě verše

V Americe se hraje Shakespeare jen v alžbětinské angličtině?
Jenom. Je to strašně náročné. Herec se musí naučit textu porozumět a stejně tak divák. Je to angličtina z přelomu šestnáctého a sedmnáctého století.

Herec Jan Tříska na snímku z října 2016

Říkám si, jestli na Shakespeara nechodí jen lidé vzdělaní nebo ti, kteří se předem připraví, a další spíš ze snobismu. Zatímco v Česku je díky moderním překladům Shakespeare srozumitelný. Je obecenstvo jiné tam a tady?
Ano. Je asi jiné. Skutečně v anglicky mluvících zemích chodí na Shakespeara zvláštní obecenstvo. Zvláštnější než na jiné hry, protože to opravdu předpokládá buď znalost, nebo si to musí vyhledat a trochu se připravit, máte pravdu. Publikum lidové tam na Shakespearovi neexistuje. Herec, který hraje v Anglii nebo Americe Hamleta, se musí naučit jazyk z roku 1604, objevuje nová a nová slova, některá už neexistují nebo totálně změnila význam. Ve všech jazycích kromě angličtiny je Shakespeare zmodernizovaný.

Napadnou vás spatra nějaké verše?
Vždycky mám v hlavě verše. „The moon is around,“ říká Timon Athénský. (Přednáší. Procítěně, ale ne nepříjemně pateticky.) „The moon is an arrant thief. And her pale fire she snatches from the sun.“ To si musíte najít adjektivum arrant, které se dneska už vůbec nepoužívá, znamená totální, úplný. The moon - měsíc, is an arrant thief - je absolutní zloděj. And her pale fair - a její bledé světlo, bledá záře...

Měsíc je žena?
Ano. Moon je u Shakespeara ona. And her pale fire she snatches from the sun. A její bledou záři šlohne slunci. Krásné, že? A to by mohl být pěkný konec. Už musíme jít.

Autor:



Nejčtenější

PRVNÍ DOJMY: Opravdu dost dobrý díl Star Wars. Až na těch pět konců

Daisy Ridley ve Star Wars: Poslední z Jediů

Konečně dobrá zpráva ze světa Star Wars: osmá epizoda nazvaná Poslední z Jediů, která vejde do kin ve čtvrtek, je lepší...

Carrie Fisherová v posledním rozhovoru: Leia je vyčerpaná. A je to vidět

Carrie Fisherová v poslední roli. Záběr z filmu Star Wars: Poslední z Jediů

Před čtyřiceti lety se stala ikonou, když poprvé hrála princeznu Leiu v Hvězdných válkách. Naposled si roli zopakovala...



Další obvinění Polanského. Policie šetří sexuální obtěžování z roku 1975

Režisér Roman Polanski

Americká policie se zabývá novým obviněním na adresu Romana Polanského. Slavný režisér polského původu podle trestního...

Nastává čas diváckých rekordů. Kdo je favoritem vánoční televize?

Jiří Bartoška jako Pán Bůh, Klára Issová coby Panna Marie a Viktor Vích jako...

Oba nejsledovanější pořady loňského roku se vysílaly na Štědrý večer. Premiérová pohádka Pravý rytíř našla 2,7 milionu...

Pompézní pohřeb v Paříži. Francouzi se rozloučili s Johnnym Hallydayem

Pohřeb rockera Johnnyho Hallydaye v Paříži (9. prosince 2017)

Stovky tisíc Francouzů se v Paříži přišly rozloučit s francouzským rockerem a hercem Johnnym Hallydayem. Umělec...



Další z rubriky

Vzteklina, Dabing Street, Inspektor Max. Tři nové seriály pro jarní ČT

Kryštof Hádek hraje v minisérii Vzteklina virologa, jenž hledá zdroj nákazy.

Nejen tituly určené k „osmičkovým“ výročím uvede v příští sezoně Česká televize. Pro jarní vysílací schéma, které začne...

PRVNÍ DOJMY: Opravdu dost dobrý díl Star Wars. Až na těch pět konců

Daisy Ridley ve Star Wars: Poslední z Jediů

Konečně dobrá zpráva ze světa Star Wars: osmá epizoda nazvaná Poslední z Jediů, která vejde do kin ve čtvrtek, je lepší...

VIDEO: Vadí ti, že nejsem úplně člověk? ptá se Alita v Rodriguezově režii

Trailer k filmu Alita: Bojový Anděl

Být kyborgem je v šestadvacátém století docela běžné. Alespoň tak si budoucnost představuje snímek Alita: Bojový Anděl,...

Skoncujte s iluzí dokonalých Vánoc
Skoncujte s iluzí dokonalých Vánoc

Padající stromeček a nekončící úklid. I takové jsou Vánoce.



Najdete na iDNES.cz