Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Žádná velká nostalgie. Ačkoliv kapela Chinaski v pilotním singlu nové desky Není nám do pláče zmiňuje některé své dřívější hity, album vznikalo bez sentimentu po české kotlině. Inspirací jí byly zážitky z dalekých cest. V limitované edici album doprovází knížka, ve které kapela v čele s frontmanem Michalem Malátným a kytaristou Františkem Táborským popisuje, jak se jí v různých koutech světa pracovalo.
Trochu to působí, jako by si parta kamarádů vyrazila poznávat svět a mimochodem u toho i natočila desku. Bylo to tak ve skutečnosti?
Michal Malátný: Trošku asi jo. Často jezdíme hrát do ciziny krajanům. A když už tam jezdíme, řekli jsme si: Pojďme tam zkusit něco natočit! Před rokem a půl jsme hráli asi čtyři koncerty v Austrálii, a protože náš producent Gerg Hawer žije na Novém Zélandu – což je vlastně „kousek“, tak jsme tam cvičně natočili dvě písně a dopadlo to dobře. Pak jsme hráli v San Franciscu, Londýně, zase v Austrálii a vždycky jsme v tom daném místě něco natočili. Z toho vznikla poslední deska. Když jedete s kluky skoro na měsíc na Zéland, jedete sice pracovat, ale máte i čas na to užít si nějaký ten výlet. Byl to takový kapelní výlet.
František Táborský: Vždycky den předem nám producent oznámil, koho chce mít ve studiu, a ten zbytek se podle toho zařídil. Většinou to byly jednodenní výlety. Snažili jsme se vyrazit i na dýl a asi dvakrát se nám to povedlo. Nebo alespoň části z nás.
Předchozí album Rockfield jste točili v Anglii, teď jste své zahraniční zkušenosti posunuli ještě dál. Co příště?
Michal Malátný: Ano, byl to pokus, který naštěstí vyšel, ale můžu vám říct, že další desku už chceme zase točit v Čechách. Je to příjemné lítat po světě, ale je to dost drahé. Tak jsme si řekli, že příště si producenta nebo producenty pozveme sem, protože to vyjde levněji. Když jsme vydali Rockfield, byli jsme hodně namlsaní, protože oproti dosavadní zkušenosti to bylo něco úplně nového. Teď jsme se ale nacestovali docela dost a můžeme to zase zkusit pro změnu jinak.
Ve své v úvodu zmiňované knížce jste se pustili také do hodnocení jedné z předchozích desek Není na co čekat s tím, že to nebyl váš nejpovedenější počin. Je běžné, že takhle bilancujete nad staršími věcmi?
František Táborský: My muziku řešíme prakticky nonstop. Zvláště, když jsme na cestách, tak tím člověk žije čtyřiadvacet hodin denně. Řešíme i minulost a jak se z ní poučit. Myslím, že to je normální.
Michal Malátný: Je dobré si ty staré věci po čase poslechnout, protože s odstupem let si třeba řeknu, kruci, to vůbec není tak špatný, jak jsem si celou dobu myslel. Anebo právě naopak. Takhle jsem si s odstupem poslechl album Není na co čekat, a ačkoli se mi některé ty písničky vlastně dost líbily, je cítit, že ta deska je nahraná nějak zvláštně a že to nefunguje. Jednotlivé části jsou dobré, ale dohromady to nefunguje jako celek. Je to poučení pro příště.
Přišli jste na to, co jste udělali špatně?
Michal Malátný: Myslím, že jsme moc tlačili na pilu. Po smrti našeho bubeníka jsme moc chtěli všem, a nejvíc sami sobě, dokázat, že kapela půjde dál a že bude fungovat i bez Pavla, který byl takový její hnací motor. V posledních letech psal většinu textů a jako workoholik a strašně ambiciózní člověk nás opravdu tlačil dopředu. V tom šoku po jeho smrti jsme tu tragédii chtěli v sobě překonat tím, že budeme strašně makat. Nejdřív jsme udělali desku pro děti Autopohádky 2 a hned pak jsme se vrhli na nové album. Chtěli jsme smutek přebít prací, a tak jsme to ze sebe vychrlili. Tlačili jsme ale asi moc.
Na druhou stranu v té dané chvíli vám to po psychické stránce asi pomohlo.
Michal Malátný: Určitě. Myslím si, že to bylo potřeba. Je dobře, že ta deska vyšla, měla svůj smysl a svoje místo, ale není na ní vlastně žádný velký hit a je na ní znát, že jsme hodně tlačili na pilu. Možná, kdybychom počkali rok, byla by lepší. Tak to ale prostě osud a život chtěl. Museli jsme další tři roky počkat na Rockfield, a tam se nám už opravdu podařilo vyrovnat se s tou tragédií a začít nový život kapely.
■ Narodil se 30. června 1970 v Jičíně. ■ Narodil se 2. května 1974 v Praze. |
Vraťme se k cestování za novými písněmi. Máte na sobě tričko s nápisem All Blacks, což je proslulý novozélandský ragbyový tým. Vyrazili jste na jejich zápas, když už jste jim byli nadosah?
František Táborský: Chtěli jsme, ale zrovna se nehrálo. Mrzelo nás to, ale je pravda, že jejich zápasy jsou stejně třeba dva roky dopředu prodané. Chce na ně jít každý, kdo žije na Novém Zélandu. Proto se dokonce dělá celostátní loterie o lístky. Lépe řečeno, abyste vůbec měla možnost koupit si lístek, musíte nejdřív vyhrát v loterii.
Michal Malátný: Ale máme s tím spojený jeden pěkný zážitek. Byli jsme pozváni v Aucklandu na výstavu portrétů maorských náčelníků. Jeden z kurátorů té výstavy byl Čechomaor jménem Frank, který nás pozval, protože je náš velký fanda. Ještě než všechno začalo, potetované maorské babičky tam zpívaly a vzývaly své předky. Byl to úžasný zážitek a napadlo mě, že maorština musí na naší desce zaznít. A tak jsme poprosili Franka. To, co na začátku zazní maorsky, je: „Dámy a pánové, dovolte, abych vám představil novou desku skupiny Chinaski. Ráz, dva, tři, čtyři!“ A začneme hrát. Když nám tenhle úvod namluvil, řekl, že je to pro něj čest a chce se nám revanšovat. Tak navrhl, že nás naučí Haku. (Haka je maorský bojový tanec, který celosvětově proslavili právě All Blacks, pozn. red.) Dotočili jsme desku a přímo ve studiu mezi nástroji jsme se svlíkli do půl těla a hodinu nás učil Haku. Stál před námi jako náčelník, křičel a my jsme po něm opakovali, vyplazovali jazyky a bylo to boží. Takže trošku jsme se k ragby přece jenom dostali.
Nechtěli byste tím třeba zahajovat vystoupení? Fanynky by to jistě ocenily.
Michal Malátný: Byla to taková legrace, že jsme si to chtěli zopakovat a pozvali jsme Franka na podzim na náš koncert do O2 areny. Mohla by to být pěkná tečka za celým turné – dát i s naším náčelníkem haku naživo. V podstatě se na to těšíme nejvíc. (smích)
O poznání méně příjemné zážitky jste asi měli s některými tamními živočichy, že?
František Táborský: To se týkalo hlavně Austrálie. V Melbourne jsme spali v takovém baráku, u kterého nám na dvorku ukazovali jedovaté pavouky. Po stromech lezly vačice, které jsou sice neškodné, ale je to prostě trochu nezvyk. Musíte si kontrolovat, jestli nemáte něco jedovatého v botě, a i v moři vás to pořád trochu straší, protože jsou tam žahavé medúzy a tak dále. Trochu si tam z nás místní dělali legraci, ale stejně jsou to úžasné zážitky.
Jaká z těch zemí, kde jste nahrávali, ve vás zanechala nejsilnější dojmy?
Michal Malátný: Zéland je krásný, ale čtrnáct dní nám tam propršelo. Ve Spojených státech v národním parku Joshua Tree to mělo také své kouzlo, ale mně se asi nejvíc líbila Austrálie. Je tam všechno – moře, pouště, prales, ale nejvíc ze všeho mě tam dostali lidé. Ti jsou tak přátelští, bezprostřední a otevření, že jsem z toho byl úplně mimo. Říkal jsem si, že kdybych neměl v Čechách kapelu a divadlo, tak bych chtěl asi žít v Austrálii.
František Táborský: Opravdu nám to přišlo jako taková oáza klidu, míru a přátelství na světě. Musím to říct až takhle blbě, ale takové to pro nás vážně bylo. Oproti tomu, co se děje v Evropě, je Austrálie úplně jiný svět. Oni to vědí, a proto si toho váží.
Koncerty pro krajany, které jste zároveň odehráli, měly velký úspěch. Tudíž je závěrečná otázka jasná. Kde ve světě budete hrát příště?
Michal Malátný: Upřímně řečeno, já už teď dlouho zase nikam nechci. Máme doma malé děti a to odloučení špatně snáším. Jakmile mám vyrazit někam dýl než na týden, tak se mi moc nechce. Už jsem dostatečně nacestovaný. Za poslední dva roky jste viděl víc míst, než jsem vůbec chtěl, takže teď chci být tady a jet s dětmi třeba na Šumavu.
František Táborský: Cestuju rád, ale přiznám se, že už jsem toho měl ke konci taky celkem dost. Myslím, že si teď dáme tak rok pauzu a pak nás to možná zase bude táhnout ven. Kontakty v zahraničí máme, a když se nám bude dařit, určitě něco vymyslíme, aby nás to zase bavilo.
Premiéra na střeše Skupina Chinaski hrála na střeše rádia Impuls Koncertovali ve věznici, na sjezdovce, na ulici v Hollywoodu a dokonce i ve vykřičeném domě. Ale na střeše Rádia Impuls si dali pánové z kapely Chinaski poslední květnový večer premiéru, a to dokonce dvojitou (psali jsme zde). Poprvé totiž zahráli v přímém přenosu pro posluchače Impulsu své nové písničky z alba Není nám do pláče. Živě zazněl také aktuální singl Venku je na nule, který se na střeše v 27 stupních Celsia skvěle poslouchal. A ve finále čekal na kapelu ještě speciální dárek. Dostala velkou mísu plnou cupcakes popsaných jejich největšími hity. A bylo jich víc než 70, od Punčocháčů přes Víno až po Kláru. Takže se do svých písniček mohli prostě zakousnout. |
