Václav Havel ještě v kočárku, jako malý naháč, s bratrem při hrách na indiány, coby voják i hippie okouzlený Amerikou. Unikátní snímky vedle známých záběrů se potkávají v premiérovém filmovém portrétu, kterým provází osobně laděný komentář režisérky. I když původně prý měl být ještě osobnější.
První dojmyŽivot Václava Havla lze vyprávět i bez mluvících hlav  Z filmu Život podle Václava Havla -budoucí prezident na vojně |
„Zkusila jsem to na přání Francouzů, mají osobní tón rádi. Ale udělala jsem tak prvních pět minut a připadalo mi to hloupé – kdo jsem já ve srovnání s Havlem? Takže jsem ubrala, nicméně od počátku jsem věděla, že můj dokument bude subjektivní,“ líčí Andrea Sedláčková.
Z vlastní paměti
Původně vyzkoušela různé herečky, které by její průvodní slovo četly; nakonec se toho však ujala sama. „Asi je to drzost, ale i s mým šumlováním to prostě zní věrněji,“ vysvětluje. Pouze své vlastní zážitky s Havlem do filmu nevtělila.
„Poprvé jsme se seznámili na Hrádečku v létě 1989, těsně před mou emigrací. Hned jsem ho urazila, jak je mým zvykem, takže si mě zapamatoval. A při posledním setkání, na oslavě Havlových pětasedmdesátin, jsem se ho marně snažila vyzvat k tanci. Bylo to dojemné a uložila jsem si to do paměti,“ přiznává.
Práci na filmu si sama zkomplikovala rozhodnutím, že v něm nechce žádné otřepané „mluvící hlavy“ vzpomínajících pamětníků. Výsledku to prospělo, ovšem pro Sedláčkovou a její pomocníky to znamenalo usilovné hledání v archivech.
Vráceno z BBC
„Pár nikdy nezveřejněných filmů našel Andrej Krob, poslední dopisy od svého manžela nám poskytla Dagmar Havlová a pak jsme použili materiály, které možná zná pár historiků, ale jinak se nedaly vidět třeba třicet let,“ vypráví.
Patří k nim právě kouzelné černobílé momentky z raného dětství Václava a Ivana Havlových. „Věděla jsem, že jsem je kdysi dávno zahlédla na BBC, od té doby už nikdy,“ líčí směr pátrání. A skutečně se ukázalo, že svůj rodinný archiv zapůjčili Havlovi v roce 1988 britské televizi, která jej tenkrát nevrátila – až nyní, do sbírek Knihovny Václava Havla.
Film Život podle Václava Havla vznikl v krátké době. „Když jsme loni spouštěli kanál ČT Art, podepisovali jsme zároveň smlouvu se stanicí arte,“ připomněl ředitel České televize Petr Dvořák.
Podle producentky ČT Aleny Müllerové koprodukce znamenala, že snímek musí být srozumitelný pro zahraniční diváky, ale zároveň přínosný i pro zdejší publikum. A pro režisérku nadnárodní spolupráce představovala fakt, že se každý nápad schvaloval na několika stupních a že materiál stříhala střídavě v Praze a v Paříži, kde se od časů své emigrace prosadila.
„Několik měsíců jsem žila prakticky jen s Václavem Havlem,“ říká v nadsázce Sedláčková, známá i jako filmařka hraných titulů. Její dopingové drama Fair Play se nyní uchází o evropské filmové ceny i americké Oscary.
Příště Jan Hus
„Ve Francii mají Havla rádi, ale jejich znalosti o něm jsou povrchní – jak už tomu u Francouzů bývá,“ dodává režisérka s úsměvem. Nicméně její snímek, v němž nechybí Havlův typický humor, prý první tamní diváci přijali.
A brzy přibudou další, ČT snímek nabízela na televizním trhu v Cannes, o jeho koupi už projevilo zájem několik zemí v čele s Izraelem, v listopadu se bude promítat rovněž ve Spojených státech. A pokud jde o Česko, o film se již hlásí i mimopražská kina. „Navíc bychom rádi pořádali také školní představení, domlouváme se předběžně s pořadateli festivalu děl o lidských právech Jeden svět,“ doplnila za společnost Negativ producentka Kateřina Černá.
Ředitel ČT věří, že právě portrétní snímek Život podle Václava Havla odstartoval dlouho opomíjenou stránku činnosti veřejnoprávní televize na poli mezinárodní tvůrčí spolupráce. Ve smlouvě s arte se k ní obě strany zavazují a jedním z příštích společných projektů má být podle Dvořákových slov Jan Hus.
