Takzvané mluvící hlavy, zhouba dokumentů, představují nejjednodušší práci a nejotravnější zážitek. Tedy přehlídku tváří se zavlhlýma očima a konfekčními vzpomínkami, které začnou přínosem velikána a končí dojemnou historkou.
Sedláčková, profesí také střihačka, zvolila pracnější, ale filmařsky vydatnější cestu: ponořila do archivů. A třebaže mnohé záběry či výroky si divák vybaví z jiných dokumentů, objeví tu i drobné unikáty, které vyprávějí nejen o Havlovi.
To je kouzlo rodinných archivů: když se fotí, jak „střihali malého chlapečka“, či nahrává koleda v dětském podání, za soukromou pamětí vykukují dějiny. I pád z prvorepublikové noblesy rodu, poté z odstupu doplněný Havlovým úsměvným komentářem o jeho „levicové rebelii“ vůči vlastnímu původu.
Film je hlavně na vývoz, proto některé vysvětlivky českého diváka zdržují a milosrdné zkratky, třeba kolem Havlových lásek, zamrzí. „Manželka Olga je akceptovala“ - to zní jako z čítanek. Ale na druhé straně režisérka chytře vsadila na svého herce, protože nejvíce vždy znovu baví Havel sám.