Šestidílná sága spojující hrané pasáže s dokumentem i animací rozhodně nevypráví školometsky, naopak v duchu podtitulu „neoficiální dějiny Divadla na Vinohradech“ se prochází minulostí uvolněně, i když faktograficky přesně včetně dochovaných citací mnoha osobností, které tu vystupují.
Samozřejmě nejvděčnější náladu má úvod, kde vážení pánové s doutníky a dámy v kloboučcích zakládají „druhé Národní divadlo“. Přičemž jim služby nabídnou zhrzení muži, kteří stáli již u zrodu „prvního Národního“, ovšem byli odtud brzy vypoklonkováni a také Vinohrady jim co nevidět ukážou dveře.
Vůbec četné ředitelské výměny a přetahování se Zlatou kapličkou dávají kronice groteskní nádech, ale také nadhled, z nějž lze poměřovat podobnosti s dneškem. Postup se vlastně nezměnil: zastupitelstvo rozhodlo, vypsalo soutěž, započalo stavbu, jen se to všechno odehrávalo kupodivu rychleji.
A v zákulisí zuřily hádky, mocenské boje, protekční války o herečky, lásky, pletky, intriky. Dokonce i bizarní stávky a puče, kdy se vyměňovaly zámky u kanceláří a za techniky zaskakovali dobrovolníci. Režisér Pavel Jandourek se nebál jednotlivé výjevy rozhýbat, dokonce inscenuje výjev se střelnou zbraní.
Jistou úlevu pak skýtá zjištění, že současné lavírování mezi „vyšším“ uměním a lidovější zábavou zažívalo divadlo už před sto lety. Zmiňuje se éra, kdy ani nahá Godiva na jevišti nepomohla, kdy se na Vinohrady chodilo „za hadrama“ čili za módními novinkami, kam spadaly i první kalhotové sukně.
Naprosto nadčasově vyzní památná Hilarova sentence, že každý má takové obecenstvo, jaké si zaslouží, a překvapí odvaha, s níž vinohradská scéna o svém směřování uspořádala anketu mezi odborníky i diváky. Dověděla se hodně nelichotivých vědí - dnes by si na to sotva kdo troufl.
Díl od dílu, od generace Baldové a Karena ke Štěpánkovi či Smolíkovi jsou jména herců bližší, navíc už je provázejí filmové záznamy. Zkrátka pořad Dobru, pravdě, kráse alespoň v prvních dvou dílech dokládá, že menšinové nemusí být nezáživné. A současně budí zvědavost, jak shrne dnešní stav.
