Říše fantazie ožila, vrací se Paoliniho Eragon a Dračí jezdci

Dlouho očekávaný den pro fanoušky fantasy je tu – po několika odkladech a po jednom uspíšení v sobotu vyšel v češtině třetí díl série Odkaz Dračích jezdců nazvaný Brisingr.

Ukázka kaligrafie, kterou pro své fantasy knihy vytvořil Christopher Paolini. | foto: Profimedia.cz

Hlavní hrdina Eragon, jehož si vymyslel nyní pětadvacetiletý americký spisovatel Christopher Paolini, je zas o něco starší. Se svou dračicí Safirou na konci druhého dílu série Eldest vyvázl z bitvy na Hořících pláních, kde v čele několika národů bojoval proti vojákům Království zločinného krále Galbatorixe, a musí splnit několik slibů, které dal.

Předně pomoci svému bratranci zachránit jeho snoubenku ze zajetí zlých ra’- zaků ve městě Helgrindu a pak se společně s Vardeny a elfy (včetně krásné Aryi) chystat k boji, jehož cílem je svrhnout Galbatorixe. Je toho moc? Ano, je.

Naděje

Dobro a zlo se mezi sebou mlátí a mlátí, až nakonec jedna strana vyhraje. Doufejme, že opravdu na konci čtvrtého dílu.

Hlavním znakem Paoliniho románů je totiž jejich veliký rozsah (v češtině ságu vydává nakladatelství Fragment; první díl Eragon měl 488 stran, druhý Eldest 656 stran a Brisingr má 653 stran), mnoho podzápletek, vedlejších linií a postav. Všechny tři díly připomínají velmi často RPG hry nebo dungeony, a když hrdinové znavení kouzlením doplňují energii nebo si léčí zranění, chybí už jen na okrajích knihy ikonky přibývající životní energie nebo lahvičky s lektvarem. Jako by čtenář občas místo čtení nedobrovolně hrál Gothic či něco podobného.

Ale ani vzhledem k mnoha výhradám, které můžeme vůči jeho spisovatelství mít, ani vzhledem k příliš okatě napodobovaným velkým vzorům nelze Paolinimu upřít jedno – je to jeden z největších současných fenoménů světové literatury. A dostal se dokonce i do učebnic pro střední školy, které vydává oxfordské nakladatelství.

Podobnosti více než nápadné

Prostředí, kde se děj Paoliniho fantasy odehrává, nápadně připomíná Tolkienovu Středozem, podobnosti mezi Eragonem a Aragornem nebo mezi Eragonem a Frodem jsou více než nápadné. Aragorna vychoval pán elfů Elrond, Eragon se svému umění rovněž naučil mezi elfy, Aragorn miluje Arwen, nejkrásnější elfku, Eragon miluje Aryu, nejkrásnější elfku. A oba mají osudové meče. S Frodem má Eragon zase společné pochybnosti o zabíjení nepřátel a například jeho přístup ke zloduchovi Slounovi z Brisingra je velmi podobný jako Bilbův a později Frodův soucit s Glumem.

Rovněž Eragonovy pochybnosti o tom, kdo je a jak se stal vyvoleným jezdcem, jsou podobné otázkám, které si musel klást Frodo, když mířil k hoře Osudu. A jako by bylo slyšet Gandalfa za mnoha promluvami starého Broma, Eragonova průvodce a bývalého utajeného jezdce. Ale není to jen Pán prstenů, kdo Paoliniho ovlivnil – najdeme tu stopy Letopisů Narnie, Hvězdných válek, Sapkowského Zaklínače i ságy pro menší děti o Vikingovi Škyťákovi, kde má každý Viking svého vlastního draka.

Málokterá fantasy je však původní – i Tolkien vycházel z pověstí a legend, a kdybychom chtěli jít ještě hlouběji do historie, našli bychom například elfy i u Shakespeara. Nevyčítejme tedy Paolinimu nepůvodnost a zaměřme se na to, v čem je originální a strhující.

Příběh je už poměrně notoricky známý, i díky nevydařenému filmu podle prvního dílu s Jeremym Ironsem a Johnem Malkovichem. Patnáctiletý chlapec Eragon (mimochodem jméno Eragon má blízko ke slovu dragon, tedy drak) najde v Dračích horách zvláštní a vzácný kámen, který chce prodat a v neblahé době plné bojů s urgaly za utržené peníze nakrmit svou rodinu.

Dřív než se mu to podaří, vylíhne se z kamene dračice Safira a Eragon po mnoha peripetiích zjistí, že je následníkem Dračích jezdců a má obrovskou moc a schopnosti. Se Safirou tvoří nerozlučnou dvojici, vzájemně se telepaticky dorozumívají. A společně s dalšími národy a vojsky ze země Alagaësie se pustí do boje proti "odpadlému" Dračímu jezdci Galbatorixovi, vládci a tyranovi Království.

Christopher Paolini

Christopher Paolini se narodil 17. listopadu 1983 v Montaně v jižní Kalifornii, žije u řeky Yellowstone společně s rodiči a sestrou. Rodiče ho vzdělávali doma a psaní má pravděpodobně po nich – v jejich malém nakladatelství mu v roce 2002 vyšla první kniha o dračích jezdcích nazvaná Eragon podle hlavního hrdiny. Christopher ji začal psát v patnácti letech.

Během prezentace knihy si Paoliniho ve středověkém kostýmu údajně všimla agentka nakladatele Knopfa a svému šéfovi knihu doporučila. Došlo samozřejmě na další redakční úpravy, už v roce 2003 však bylo naprosto jasné, že se zrodil bestseller. Eragona, Eldesta a Brisingra se ve světě už prodalo dvacet milionů výtisků, v Česku prozatím sto dvacet tisíc knih Eragona a Eldesta.

Spočítat jednotlivé hrdiny ságy by dalo hodně práce – určitě by jich bylo hodně přes stovku. Spočítat národy a jejich jazyky rovněž, i zbraně, které používají, a kouzla, kterými vládnou. V tomhle je Paolini skutečně mistr – navíc se mezi svými hrdiny neztrácí a příběhy staví poměrně autenticky.

Přesto je tohle zároveň i hlavní minus ságy. Je obrovská a rozvleklá a fakt, že se v ní neztratil autor, ještě neznamená, že to nečeká čtenáře. Je to jako když čtenáře od dokončení mise v počítačové hře odvádějí nové a nové questy a on zapomíná, co je vlastně tím hlavním cílem. Nebo jako když slepička ve snaze zachránit kohoutka musela oběhnout půl světa – Eragon pobíhá po Alagaësii, plní jednu misi za druhou a děj se zamotává, kroutí a uzluje.

Ženy v boji

Plus knihy je i v tom, že Paolini, a možná je to čím dál tím častější úkaz i mezi ostatními autory žánru, zapojuje do boje nejen mužské hrdiny, ale i ženy.

Po stovce poutavých stran, které se čtou jedním dechem, náhle přijde dvacet stran podivných úvah a rozhovorů o ženách a lásce nesmrtelných jezdců či se poněkolikáté zopakuje Eragonova úzkost ze zabíjení nepřátel. Navíc ten hlavní nepřítel se s koncem třetího dílu opět neobjevil – Paolini píše čtvrtý díl, bezpochyby opět minimálně šestisetstránkový, kde se prý už snad Eragon s Galbatorixem opravdu utká tváří v tvář – hlavního zloducha totiž ani po těch v součtu skoro osmnácti stech stranách neznáme osobně. Protože to má být, jak Paolini doufá v rozhovorech, skutečně poslední díl.

Jako by tu vládl příběh a ne spisovatel. Zarazí navíc několik nelogičností – hlavní hrdinové každou chvíli jedí a Eragon od druhého dílu velmi řeší svoje elfské vegetariánství, ale co Safira, která je schopná spořádat stádo dobytka na posezení? Občas musí mít ukrutný hlad.

Plus knihy (i oproti zavedeným a tradičním fantasy) je na druhou stranu i to, že Paolini, a možná je to čím dál tím častější úkaz i mezi ostatními autory žánru, zapojuje do boje nejen mužské hrdiny, ale i ženy – pro čtenářky je tedy mnohem snazší se ztotožnit s některou z postav. Ženy jsou tu navíc zobrazené jako bojovnice a neohrožené vládkyně (Nasuada), krásné kouzelnice (elfka Arya), baby bylinkářky (Angela), dračice (Safira) i "obyčejné" krásky (Katrina). Což je pro čtenářky po devíti mužských členech Tolkienova Společenstva prstenu a vlastně i po převaze mužských hrdinů v Harrym Potterovi (Hermiona je na začátku jen protivná šprtka, vzpomínáte?) krok správným směrem.

Paolini se stal hvězdou hlavně proto, že si jako teenager splnil sen mnoha svých vrstevníků, kteří rádi fantasy – nejenom že ji četl, ale vytvořil svůj vlastní svět i příběh a propracoval je do nejmenších detailů. To se cení. Otázka je, kolik je mezi Paoliniho čtenáři těch dospělých a kolik z těch dospělých dočte Odkaz Dračích jezdců až do konce.

Místy to chce hodně odhodlání – na rozdíl od Harryho Pottera, který dospělé láká docela zaručeně, nebo od Pána prstenů, který je svým filozofickým odkazem směrován rovněž na starší čtenáře. Tohle Paolinimu nehrozí – filozofie nebo hluboká myšlenka tu chybí. Dobro a zlo se mezi sebou mlátí a mlátí a mlátí, až nakonec jedna strana vyhraje. Doufejme, že k tomu dojde opravdu na konci čtvrtého dílu. A že se nic nestane Safiře. Protože to je ta nejsympatičtější postava z Odkazu Dračích jezdců.