Americký spisovatel Michael Chabon získal v roce 2001 Pulitzerovu cenu za román Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye, jenž je od začátku do konce holdem popkultuře postavené na hrdinech, konkrétně na komiksových hrdinech. Chabonova nejnovější próza Telegraph Avenue - v bravurním překladu Olgy Walló ji právě vydává Odeon - zase stojí a padá s muzikou, s černošským soulem, funky a jazzem. V jejím centru stojí „církev gramodesek, vinylová církev“. Svatostánek tu tvoří starý obchod s deskami, který vlastní dva kamarádi Nat a Archy, ne nepodobní Kavalieru a Clayovi.
Od kung-fu po matky-vlčice
Paralelně s tím se román sklání před umem Quentina Tarantina i jeho inspirátorů, točí se kolem kung-fu, béčkových filmů a ještě béčkovějších herců, jejichž vypracované tělo dostalo zabrat chlastem a fetem. To všechno pojí Chabonův zájem o homosexualitu a její hranice i (ne)přijímání. Ostatně v začátku kariéry byl tehdy už ženatý spisovatel dokonce omylem zařazen v jednom žebříčku mezi nejnadějnější homosexuální autory, což mu, jak uvedl, vůbec nevadilo.
Obal českého vydání knihy Telegraph Avenue
Koktejl okořenil hrstí chybujících otců a matek-vlčic, zakápnul ho lehkou kritikou globalizace, naději vetkl do neohrožené černošské porodní asistentky, asi nejsympatičtější postavy knihy. Výsledkem je jeden z nejlepších současných románů, sebevědomý v jazyce, silný v myšlence.
Jediný Chabonův handicap spočívá v přehnaném množství bujících metafor a přirovnání, jako by jimi předně dokazoval, že je umí - na ně jsou ovšem Chabonovi čtenáři už zvyklí. Takže nepřekvapí, že hrdinové hledí „na výšivku ulic, mostů a silnic stehovanou a páranou světly na tmavém podkladu vody a nebe“ či že je ovívá chlad z „železné fuchsie ventilátoru“. Někdy budí smích („protáhl se vchodem, neodvratný jako úřední oznámení“), někdy spokojenou rezonanci („zadní světla byla úzká jak štěrbiny v masce Batmana“), jindy je možné je rovnou kopírovat jako citáty („dobré srdce je osmdesát pět procent všeho, co tvoří život“).
Telegraph Avenue se odehrává v Oaklandu, přesně na rozhraní tradičně silné černošské komunity a bílých obyvatel směřujících na univerzitu v Berkeley. Kolem krámku s deskami se postupně profiluje sada hrdinů: Nat zastupuje židovskou menšinu, Archy černošskou, jejich ženy jako alternativní soukromé porodní báby odmítají sterilní nemocniční dogma, jejich synové ztělesňují úzkou hranici mezi hetero- a homosexualitou.
A zápletka? Místní radní si odhlasují stavbu obřího řetězce, v němž bude mimo jiné i výjimečně dobře zásobený obchod s hudbou, což musí malý obchůdek obou přátel nutně dovést ke krachu. Přichází několik dní, které prověří vztahy a stanou se zlomovými pro další životní dráhu většiny zúčastněných.
Telegraph Avenueautor: Michael Chabon nakladatel: Odeon překlad: Olga Walló 504 stran, 399 Kč |
Centrálním pojmem románu je láska - a není to laciné ani dojemné, ani prvoplánové. Láska v mnoha podobách. Předně láska k hudbě, vytrvalá a neotřesitelná. Také láska k dětem, již kromě palačinek matky Avivy představuje hlavně Nat jako otec milující svého zženštilého syna s holčičím jménem Julie bezpodmínečnou, byť trochu neohrabanou láskou.
V Archyho případě naopak láska chybí - jak ta, kterou mu jeho otec, zkrachovalý slavný kung-fu herec, neuměl a nechtěl dát, tak ta, kterou Archy (logicky podle hesla: Kdo nedostal, nemá co dát) teď neumí cítit ke svému synovi. Místo zde má i nostalgická láska k prostoru, k věci, k tradici. Prodávat desky lze i přes internet, dokonce asi lépe než v obchůdku s pojízdnými regály, kam chodili současní zákazníci už v době, kdy tady bylo holičství, jenomže duch místa má sílu, pouto.
Dokonale uvěřitelné postavy
A v neposlední řadě je tu autor, jenž miluje své postavy. Všechny bez výjimky. Žádný hrdina není u Chabona vedlejší, i ten poslední synovec majitele pohřebního ústavu sehrává svůj part grandiózně. Má být za budižkničemu a pitomého floutka, a je jím s věrohodností hodnou oscarového herce. Hrdinové jsou absolutně přirození - snad až na figurku, byť kouzelnou, stárnoucí kung-fu girl Valletty Moorové. Chabon je raději nechá mluvit tak, jak jim zobák narostl, aby nepůsobili uměle, i když riskuje, že čtenář se bude muset dost dlouho dohadovat, o čem je řeč. Největším požitkem z četby (nikoli jen této knihy) je pak celá třetí kapitola čítající sedmnáct stran napsaných jedinou větou.
Chabona označují kritikové za kronikáře popkultury, mistra, který se dá srovnávat s Philipem Rothem. Umí být jemnější, v každém románu zkouší jiný žánr, mění hlasy, střídá velká témata, přesto je to stále on. Pokud někdo nabízí literární drogu, po jejímž dočtení člověk cítí fyzickou bolest z odloučení od hrdinů, je to právě Chabon.
