Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

UKÁZKA: Jak se točil zvrácený film ze „šťastného ghetta“ Terezín

  17:58aktualizováno  17:58
Cenami ověnčený Gerron vypráví tragický příběh slavného německého herce a režiséra židovského původu, který byl nacisty transportován do terezínského ghetta. Bývalá hvězda stojí před svým životním úkolem: natočit o Terezíně propagandistický snímek. Jak vznikal zvrácený film ze „šťastného města“ si můžete přečíst v ukázce.

Záběr z filmu A Film Unfinished | foto: Oscillosope Laboratories

Hvězda němého filmu, která se objevila po boku hereckých legend, jako byla Marlene Dietrichová, bojuje o přežití v terezínském ghettu, když jej německá propaganda postaví před nabídku, která se neodmítá: natočit propagandistický film Vůdce daroval Židům město, který by ukazoval šťastný a plnohodnotný život Židů v Terezíně.

Charles Lewinsky popisuje nejen realistický pohled za zdi terezínského ghetta, ale i životní volbu, před kterou byl Kurt Gerron postaven. Je možné popřít své vlastní hodnoty výměnou za záchranu svého života?

UkázkaO úkolu

Do ruky i do čtečky

Novinku Gerron pořídíte výhodně v tištěné i elektronické podobě na Knihy.iDNES.cz. 

Charles Lewinsky vypráví životní příběh slavného německého herce a režiséra židovského původu, který byl nacisty transportován do terezínského ghetta.

Byl na mě milý, a toho se bojím. Nerozkřikl se na mě, což by bylo normální, nýbrž byl zdvořilý. Tón řeči, jako by mi vykal.

Nevykal mi, to by ho ani nenapadlo, ale znal mé jméno. „Ty, Gerrone,“ řekl mi, a ne: „Ty, Žide.“

Je nebezpečné, když člověk jako Rahm zná tvoje jméno.

„Ty, Gerrone,“ řekl, „mám pro tebe úkol. Natočíš pro mě film.“

Film.

Nejdřív jsem si pomyslel, že chce něco pro sebe, film o něm samém. Milující otec Karl Rahm se svými třemi dětičkami. Pan obersturmführer převlečený za člověka. Něco na ten způsob. Co by mohl poslat své rodině v Klosterneuburgu.

Ano, víme, kolik má dětí. Víme, odkud pochází. Víme o něm všechno. Jako vědí ubozí hříšníci všechno o Bohu. Nebo o ďáblu.

Ufa, to mi vyprávěl Otto, každý rok natočí film ke slávě Josepha Goebbelse. Vždycky na jeho narozeniny. Pošlou mu jednu z hvězd, například Rühmanna, který podnikne něco roztomilého s Goebbelsovými dětmi, a tím se dobře zapíšou u pana ministra propagandy. Představoval jsem si, že něco podobného teď chce i Rahm. To by nebyl problém.

Zejména ne v mé situaci.

Ale Rahm myslí na něco většího. Pan obersturmführer má jiné plány.

„Dobře poslouchej, Gerrone,“ začal. „Kdysi jsem viděl jeden tvůj film. Už nevím, jak se jmenoval, ale líbil se mi. Něco umíš. To je to pěkné na Terezíně: Je tu spousta lidí, kteří něco umějí. Vždyť vy hrajete i divadlo a tak. A já teď zkrátka chci film.“

Pak mi vyprávěl, jaký film to má být.

Jsem zděšený. Muselo to na mně být vidět, ale on na to nereagoval. Protože s mým zděšením počítal. Nebo mu to bylo jedno. Ve tvářích, jako je jeho, neumím číst.

„Už dřív jsme v tomto směru něco zkusili,“ vykládal, „ale nepovedlo se to. Byl jsem velmi nespokojený. Lidi, co to zvorali, už tu nejsou.“

Do Osvětimi vždycky jede další vlak.

„Teď jsi na řadě ty,“ vysvětlil mi Rahm. Ještě pořád přívětivě. Jeho hlas je ještě pořád přívětivý. „Když my dva budeme mít štěstí, tak z toho tentokrát vzejde něco pořádného. Je to tak, Gerrone?“

„Musím si to rozmyslet,“ řekl jsem. Rahmovi! Eppstein, který tu byl z židovské rady starších také pozvaný, spolkl vylekané zasténání. Žid nemá co odmlouvat. Zejména tehdy ne, když si něco přeje velitel tábora. Esesák, který mě sem přivedl, se už napřahoval k ráně. Jeho ruku jsem neviděl, jen ucítil ten pohyb. Stojí-li člověk v pozoru, neotáčí se. Ne v úřadovně velitele tábora. Rána už byla na cestě, ale Rahm mávl zamítavě rukou.

„Je to umělec,“ vysvětlil. Ještě pořád se tvářil jako přívětivý strýček. „Potřebuje inspiraci. To je v pořádku, Gerrone,“ obrátil se ke mně. „Dávám ti tři dny. K přemýšlení. Aby ten film měl úspěch. A ne abych musel ještě jednou být s někým nespokojený. Tři dny, Gerrone.“

Rány jsem pak přece jen dostal. Přede dveřmi Rahmovy úřadovny. Esesák mě udeřil do tváře, jak to většinou dělají. Ale ne plnou silou. Ještě mě potřebují.

UkázkaO rozhodování

Olga mi padla kolem krku. Jako maminka tenkrát, když jsem přijel z fronty na dovolenou. Ne každý, kdo je objednán k Rahmovi, se také vrátí.

„Díky Bohu,“ vydechla. Olga není člověk, který se modlí, žádný z nás se nemodlí, ale tohle bylo víc než pouhá floskule. „Schovala jsem ti kousek chleba,“ řekla mi. Pokoušel jsem se ho jíst úplně pomalu, ale pak jsem ho stejně zhltnul.

Olga se mě nic neptala. Sedla si mi na klín a hlavu mi položila na prsa. Její vlasy pořád voní jako čerstvě umyté. Nevím, jak to dělá, tady v ghettu.

Hledal jsem správná slova a nenašel je. Neexistují žádná správná slova. Vyprávěl jsem jí, co se po mně chce, a i ona se polekala. Ne kvůli filmu, ale že jsem oponoval Rahmovi.

„Ty ses zbláznil,“ zhrozila se.

Možná ano. Občas dělám věci, pro které musí mít člověk odvahu. A já přece vůbec nejsem statečný člověk. Jen si ještě pořád myslím – a přitom jsem se skutečně musel naučit, že to tak není – , ještě pořád si myslím, že člověk může věci ovlivnit.

Dokonce i u Rahma.

„Mám tři dny čas,“ vysvětlil jsem, „ale vím už teď, co mu musím odpovědět.

„Víme to oba,“ ujistila mě Olga. „ ´Ano, pane obersturmführere,´ bude znít tvoje

odpověď. ´Samozřejmě, pane obersturmführere. Podle rozkazu, pane obersturmführere.´“

„Já ten film nemůžu dělat.“

„Člověk může všecko. Taky jsi vystupoval v Ellecomu.“

To nebylo fér, že mi to připomněla. Byl to nejstrašnější den mého života.

Jeden z nejstrašnějších dnů.

Pak jsme dlouho mlčeli. Je dobré mlčet s Olgou.

Otevřeným oknem vnikl dovnitř závan zápachu. Nebo tu už byl celou tu dobu a já si ho jen nevšiml. Člověk si zvykne na všechno.

Člověk může udělat všecko.

„Ale ne tenhle film,“ řekl jsem Olze. „Po zbytek svého života bych se za něj musel stydět.“

Jak dlouhý bude zbytek tvého života, pokud odmítneš?“ Olga nechodí kolem horké kaše.

„Budeš mnou opovrhovat.“

„Jsou horší věci než pohrdání.“

Pořád se objevují ještě horší věci. Otřepaná pravda našeho století. Světová válka?

Drobné prstokladové cvičení. Stát, který se rozpadá? Pouhá přestavba jeviště pro opravdu velké výjevy. Nacisté a všechny jejich zákony? Také jen takové zahřívací kolečko. Vrchol teprve přijde. Úplně nakonec. Jako v kině. Nech se překvapit.

„Jak dlouho trvá, než je takový film hotový?“ chtěla vědět Olga. „Opravdu úplně hotový?“

„Tři měsíce. Nejmíň. Práce s natáčením je to nejmenší. Ale předtím se musí napsat

scénář a pak se musí stříhat…“

„Za tři měsíce může být po válce,“ nadhodila.

„Nejsem člověk, který by tohle dokázal,“ řekl jsem.

„Máš tři dny.“ Olga vstala. „Měl bys je využít, abys zjistil, jaký člověk jsi doopravdy.“

Pak mě nechala o samotě.

UkázkaRežie: Kurt Gerron

Jestli se proroci zase mýlí, jestli válka bude trvat ještě věčnost, jestli dokonce vyhrají, jestli skutečně existují zázračné zbraně a nikdo nic podobného nemá, jestli se ten film natočí, sestříhá a bude promítat v týchž kinech, kde kdysi běžely moje staré, dnes zakázané filmy, pokud uspořádají gala premiéru v paláci Gloria, koberec před vchodem a ve foyeru šampaňské, pak ten škodolibý smích uslyším až do Terezína. Jestli se na plátně objeví text:

Režie: Kurt Gerron

Oni už neříkají režie. Říkají vedení filmu.

„To je dobrá pointa,“ budou říkat v paláci Gloria. „Že ten film natočil zrovna Gerron.“

Budou se plácat do stehen a holínkami dupat do podlahy. Teď všichni nosí holínky.

Přesná rekapitulace situace:

Rahm chce, abych natočil film o Terezíně. Nikoli o Terezíně, kde jsem zavřený. O Terezíně, který chtějí ukázat světu. Jako to už předvedli Červenému kříži. Šťastný film ze šťastného města. Kde lidé chodí do kaváren. Sportují. Těší se z překrásné okolní krajiny. Kde zrána zvesela pochodují do práce – Hola hej, hola hej, veselí jsme, k nám se dej – a večer si užívají zasloužený odpočinek po práci.

Město, kde ulicemi neprojíždějí den co den káry se starými lidmi, kteří zemřeli hladem.

K takovému filmu mám napsat scénář. A tento film mám režírovat.

Hola hej, hola hej..

Rahm mi nenabídl žádnou protislužbu. Ale film se nedá točit ve vlaku do Osvětimi.

Dokud budu na filmu pracovat, budu v bezpečí.

To je jedna stránka věci.

Ta druhá: Okolo močidla chodě, nádchy neujdeš.

Mé rodiče poslali do Sobiboru. A já jim mám teď pomáhat obelhávat svět, že oni jsou na nás vlastně docela hodní? „Úsměvná tvář Terezína.“ Rahmova vlastní slova. Úsměvná tvář hladu a nemoci a smrti.

Režie: Kurt Gerron.

Co bych to byl za člověka, kdybych to udělal?

Byl bych člověk, kterého nepošlou do Osvětimi.

Byl bych člověk, který by si zasloužil, aby ho poslali do Osvětimi.

Člověk by se měl umět modlit. Měl by existovat Bůh, jehož bychom se mohli ptát.

Jenomže: Bůh neexistuje. A milý už vůbec ne.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.