„Kdyby aspoň do prdele umřel někdo slavnej, Cormorane,“ ozval se v telefonu ochraptělý hlas.
Mohutný neoholený muž se plahočil tmou těsně před svítáním s telefonem přitisknutým k uchu a vesele se zubil.
“Tohle je ze stejnýho ranku.“
"Je kurva šest hodin ráno!“
"Jednak je půl sedmý, ale jestli chceš, co pro tebe mám, budeš si pro to muset přijít,“ odpověděl Cormoran Strike. „Jsem kousek od tebe. Můžeme se...“
"Odkud víš, kde bydlím?“ ohradil se znepokojeně hlas v telefonu.
“Sám jsi mi to řekl,“ odvětil Strike a potlačil zívnutí. „Prodáváš přece byt.“
"Aha,“ ozval se druhý muž, už klidnější. „Máš dobrou paměť.“
"Je tady jeden takovej non...“
"S tím jdi do prdele. Stavím se u tebe později v kanceláři...“
"Dominiku, já mám na ráno objednanýho klienta, kterej mě platí mnohem líp než ty, a navíc jsem celou noc nespal. Jestli to chceš použít, musíš si pro to přijít teď.“
Ozvalo se heknutí a Strike uslyšel šustění pokrývky.
“Nepřej si mě, jestli to nebude pořádná pecka.“
"Smithfieldská kavárna v Long Lane,“ oznámil Strike a hovor ukončil.
Když se pustil dolů ze svahu ke Smithfieldské tržnici, zvýraznila se mírná nepravidelnost jeho chůze. Hranatá hmota tržnice – obrovské viktoriánské svatyně zasvěcené masu, kam se již po staletí každý pracovní den od čtyř ráno navážely mrtvoly zvířat a pak se tam čtvrtily, porcovaly a prodávaly do řeznictví a restaurací po celém Londýně – působila v zimní tmě neproniknutelně. Strike uslyšel v přítmí hlasy, vykřikované pokyny, rachot a pípání couvajících náklaďáků, ze kterých se vykládala poražená zvířata. Jakmile zabočil do Long Lane, ztratil se mezi množstvím mužů, kteří se nabalení v teplém oblečení cílevědomě věnovali svým pondělním ranním povinnostem.
Pod kamenným gryfem, který držel stráž na rohu budovy tržnice, se choulili poslíčci ve výstražných reflexních vestách a ruce schované v rukavicích si zahřívali o hrníčky horkého čaje. Naproti přes cestu ozařovala jako zapálený krb okolní tmu Smithfieldská kavárna, mrňavá oáza tepla a mastného jídla otevřená čtyřiadvacet hodin denně.
V kavárně nebyly záchody, ale podle domluvy se mohlo chodit do sázkové kanceláře o pár domů dál. Jenže sázková kancelář Ladbrokes neotevře ještě přinejmenším tři hodiny, a tak Strike odbočil do postranní uličky a svému měchýři, který byl plný slabé laciné kávy vypité během celonoční práce, ulevil v jednom temném zákoutí. Byl tak unavený a hladový, že se zakrátko ponořil do ovzduší prosyceného tukem ze smažených vajíček a slaniny s rozkoší, jíž porozumí jenom člověk, který někdy sám překročil hranice vlastní fyzické odolnosti.
Od jednoho stolku právě vstali dva muži ve fleecových vestách a nepromokavých bundách. Strike vmanévroval svou mohutnou postavu do stísněného prostoru a se spokojeným zafuněním usedl na dřevěnou židli s ocelovým kováním. Ani si nestačil objednat a italský majitel restaurace už před něho postavil čaj ve vysokém bílém hrnku, ke kterému servíroval trojhránky chleba namazaného máslem. Během pěti minut před ním přistál velký oválný talíř s pravou anglickou snídaní.
Strike mezi siláky, kteří se hrnuli do kavárničky a zase ven, dobře zapadl. Byl vysoký, tmavý, s bujnými, nakrátko zastřiženými kudrnatými vlasy, které mu na vysokém vypouklém čele nad širokým boxerským nosem a hustým, nepřívětivým obočím mírně ustupovaly. Na bradě měl strniště a tmavé oči mu rozšiřovaly hluboké, modře zabarvené stíny. Při jídle ospale pozoroval budovu tržnice naproti. Nejbližší klenutý vchod s číslem dvě začal pomalu vystupovat ze šera: z prostoru nad vstupem opětovala jeho pohled strohá kamenná tvář, starověká a vousatá. Existoval snad někdy nějaký bůh zvířecích mrtvol?
7. února 2015 12:00
