Bob Dylan: Fallen Angels (obal alba)
Takže tedy: už měsíc jsme věděli, že Dylan pokračuje ve směru nastoleném předchozím, loňským titulem Shadows In The Night (recenzi najdete zde). Tedy že loví v pokladnici americké tradiční pop music neboli toho, čemu se přezdívá velký americký zpěvník. A to se zvláštním zřetelem na písně, které proslavil svou jedinečnou interpretací Frank Sinatra.
Slabší zpěv
Zdroje se v tuto chvíli liší v otázce, zda oněch dvanáct položek nového alba bylo natočeno společně s deseti kousky předchozího titulu. Oficiální zprávy hovoří o sice stejném studiu, ale jiném čase, mnozí novináři však Dylana spíše podezřívají z toho, že před oněmi dvěma lety natočil větší sadu písní.
To pro něj je ostatně typické, ne nadarmo řada jeho autorizovaných bootlegů, na kterých v posledních dvou desítkách let zveřejňuje mimo jiné i svoje „zbytky“ z nahrávání, už dosáhla dvanácti dílů.
Fallen AngelsBob Dylan Columbia 2016 |
Co by mohlo mluvit proti teorii stejného období vzniku, je přece jen mírně odlišné aranžérské pojetí, alespoň co se týče dechů. Zatímco těmi bylo Shadows In The Night výrazně protkáno, tentokrát je slyšíme vlastně jen v Maybe You’ll Be There.
A také Dylanův zpěv. Album Shadows In The Night bylo políčkem všem, kteří tvrdili, že Dylan dnes už je schopen jen mečení a záhrobního sípání. Zde písničkář najednou intonoval, prostě doopravdy zpíval. To na Fallen Angels trvá, jeho zpěv je, viděno optikou koncertů i desek už od začátku 90. let, stále obdivuhodný, ale přece jen slabší než minule. A třeba v All Or Nothing At All zní jeho hlas v exponovanějších pasážích dost bídně.
Jinak vše podstatné zůstává: výběr autorů tak zvučných jmen jako Johnny Mercer, Harold Arlen, Sammy Cahn nebo Jimmy Van Heusen, aranžmá, ve kterém dominuje pedálová steelkytara, jež nahrávkám dodává medově countryový dojem, akustické kytary i kontrabas, metličkami štěrchané jednoduché bicí.
Pro koho album je?
Bob Dylan v Palais des Sports v Paříži (10/2015)
Celé album prostupuje Dylanova melancholie. Melancholie člověka, který má svá léta – v úterý 24. května oslaví pětasedmdesátiny – a hudební lásky. Ve svém věku skutečně nemusí nikomu nic dokazovat a může si dělat jako jeden z mála na hudební scéně opravdu, co chce.
Otázka zní, má-li takový počin nějaký smysl také pro posluchače. Zatímco deska Shadows In The Night byla příjemným vybočením z jeho diskografie a brala se za jakýsi „retro experiment“, tento pel novinka už nemá. Jen proto ji také hodnotíme méně procenty než minulou desku, samo o sobě album vlastně o tolik horší není. A nezbývá než doufat, že Bob Dylan se na případném dalším albu zase vrátí – k Bobu Dylanovi.
