RECENZE: Bez kytary a beze slova. Zato úsměvy Bob Dylan nešetřil

Všech folkařů král u nás takřka pravidelně střídá povedené a unavené koncerty. Byla-li poslední bardova pražská návštěva nejnudnější z jeho českých, v neděli se Brno na Bobu Dylanovi bavilo možná nejkrálovštěji – tedy pokud tři tisíce šťastných, kteří včas koupili vstupenky, věděli, na koho se jde.

Playlist lemovaný z obou stran dvěma klasikami (Don’t Think Twice, It’s All Right a Highway 61 Revisited na začátku a Blowin’ in the Wind a Ballad of a Thin Man na konci) nabídl v jádru převážně středně známé a často novější songy navlečené do aranžérských hacafraků, v nichž by nikdo nepoznal ani Boba Dylana, kdyby se projížděl po Brně na kole (jak to údajně dělal před lety v Bratislavě). Zdálky to vonělo po americké country s trochou blues za límcem, táhlé tóny steel kytary jako by s dalšími dvěma pletly svetry pro bubeníka a basistu, kteří je umějí nosit s nedbalou elegancí. Pět hráčů dýchajících jako jeden vkusný muž… o co svérázněji místy pan Zimmermann kloval do klavíru, o to ukázněněji a přitom ne nudně hráli.

Pomineme-li bezchybné ozvučení a brilantní doprovodné muzikanty, bude se na tento jarní večer vzpomínat především jako na mistrem nejlépe odzpívaný. Pamětník skřehotavých výkonů minulých zaplesal hned zkraje – světa div, Dylanovi místy rozuměl i podprůměrný angličtinář, výjimkou nebyly protahované samohlásky, celé vystoupení provázela až nezvyklá intonační jistota a procítěnost. A to zejména v momentech, kdy se zpěvák po vzoru svých nejnovějších nahrávek klaněl modlám, především Franku Sinatrovi, aneb tři jednoznačné vrcholy koncertu.

Kudrnáč v klobouku nakráčel do prostoru mezi dvěma mikrofonními stojany, kde jeden sloužil jako podpěra protagonisty a druhý pro mikrofon k ústům, nejistě popošel sem, tam, sem a zas tam, jako by se do poslední chvíle rozhodoval, na který že… nebo snad tančil. Pak kovbojsky rozkročil nohy a zazpíval nejlíp, jak kdy černý havran zpíval.

Další pamětihodností pak bude bezesporu mistrova jihomoravská „hra“ na koncertní křídlo – letos nejen že nepověsil na krk kytaru, ale i harmoniky zůstaly v kufříku. Všechnu svou instrumentální radost vtělil nositel Nobelovy ceny za literaturu do veselého poskakování mezi černými a bílými klapkami. Učitel harmonie by pravděpodobně za tyto experimenty sázel nedostatečné, chvílemi se až zdálo, že chce snad hvězda večera rušivými půltóny uctít boha brněnské alternativy… a zároveň se evidentně pobavit.

Never Ending Tour

75 %

Autor: Bob Dylan

Místo konání: Hala Vodova, Brno

15. dubna 2018

V Desolation Row zopakoval stejnou „chybu“ asi dvacetkrát a pokaždé se škodolibě zazubil. Kdo kýval hlavou pohoršeně místo radostně, ať příště na Boba nechodí. (Anebo ať dorazí až po vystoupení, kdy venku před halami hrává mladík, který jako by z oka i ucha vypadlý mladému Dylanovi; zdalipak ho tajně nezaměstnává sám mistr?)

Bard jako obvykle šetřil slovy až tak, že nepadlo jediné. Nejslavnější píseň večera Blowin’ in the Wind se servírovala pokoutně jako valčík s houslemi a kolovrátkovou vyhrávkou bezpečně potírající hrozící patos či snad dojetí. Následovat musí konstatování, které by mohlo být refrénem tohoto textu – „to je prostě Bob Dylan“. Anebo jeho slovy „the answer, my friend, is blowing in the wind“.

Epilogem pak budiž dvojitá pochvala pořadatelským agenturám Live Nation a Glanc za zvolenou volbu prostoru, byť to bylo z nouze kvůli kolizi s play off extraligy. Menší hala Vodova na okraji města charakteru koncertu slušela. A též za nezvykle nekonfliktní přístup k publiku, kdy všudypřítomní pánové ve fracích hlídali dodržování jediného pravidla – Dylan by byl snad raději zastřelen než vyfocen. Nestalo se naštěstí ani jedno z toho.