V čtyřech odehraných představeních inscenace Dechovka pozval režisér Jiří Havelka diváky jakoby přímo do dobronínského kulturního domu, který byl tím nejvýmluvnějším svědkem tragických událostí. Stejně jako celým představením rezonuje motiv dechovky, prostorem sálu rezonuje příběh o vině a ochotě se s ní vyrovnat.
Masakr u DobronínaPřed třemi lety byl u obce Dobronín na louce Budínka objeven hromadný hrob s ostatky místních Němců zabitých těsně po válce. Na místě hrobu byl vztyčen dřevěný kříž, který byl několikrát poničen. Po dlouhých debatách byly ostatky pohřbeny na jihlavském hřbitově. Vzhledem k tomu, že všichni svědci události jsou už po smrti, nebyl případ nikdy spolehlivě vysvětlen. |
Havelka ale nehraje na zbytečně tíživou notu, první scéna z jednání obecního zastupitelstva o tom, jak bude vypadat památník obětí, kam ho umístit a zda ho vůbec někam umísťovat, vzbuzuje spíše smích. Někteří z herců jsou skvěle rozsazeni v publiku a za jejich výkřiků směrem k pódiu jsou diváci přímo účastni lopotného veřejného zasedání.
Druhá část hry nás přenese do doby veselejší, unylé závěsy nahradí česká trikolóra, bodrá šenkýřka roznáší po sálu pivo a Baráčnická rychta je svědkem slavnostního otevření dobronínského sálu v roce 1923, kdy si na pódiu potřásali rukama čeští i němečtí obyvatelé, aby pak společně zhlédli sokolské vystoupení.
Naivita a dobová krása z obrazů přímo čiší a je dobře vystavěna kontrastu konce druhé světové, kdy sál náhle zahalí dým a temnota a místo oslavných proslovů se na pódiu přemalovává vlajka Sudetendeutsche Partei.
Sami se neshodneme, popisuje režisérRozhovor s Jiřím Havelkou o nové hře divadla VOSTO5  |
I když by bujaré oslavy a první poválečná pitka mohly být kratší, divák zůstává v napětí, tuší, že už je ve vzduchu onen čin, který o pětašedesát let později dostane Dobronín do čelních zpráv a znovu rozedře zahojené vzpomínky.
Zprvu se může zdát, že téma dobronínského masakru v kombinaci s poetikou VOSTO5 nemůže fungovat, aniž by došlo k narušení nějaké piety. Je to ale právě naopak, ona složitá doba a skutečnost, jak se s ní dnes vyrovnáváme, je právě nejvíce podobna frašce.
Marginální dohady o tom, kolik přesně bude mít pomník centimetrů a kde ho postavit, si totiž jiné zpracování ani nezaslouží. Představení Dechovka se tedy trefilo přesně do těch bolavých míst, na která bychom rádi zapomněli.
Byla by škoda, kdyby zůstalo jen u těch čtyř představení, takových "dobronínských sálů", jako je ten v Baráčnické rychtě, by se po celé republice jistě ještě pár našlo.
