Zvětšeninu jsem nikdy nepochopil

  • 1
Přišel v klobouku, objednal si pivo - "Ne malé, velké!" - a vytáhl notýsek s několika českými větami. "Učím se základní fráze v jazyku každé země, kam jedu, je to zdvořilé i praktické, ale čeština je děsně těžká, strávil jsem tím už týden," přiznal britský herec David Hemmings, host včera zahájené přehlídky Febiofest.

Opravdu nemohu začít jinak než Zvětšeninou, legendárním filmem Michelangela Antonioniho, v němž jste hrál hlavní roli. Poznal jste hned při natáčení, že vzniká dílo tak mimořádné?
Vůbec ne, ani ve snu mě to nenapadlo. Věděli jsme, že Antonioni má mimořádný cit a zcela přesnou představu, co chce vytvořit, ale nikomu ji nesdělil. Znali jsme jen původní název filmu, Dívka, fotograf a krásné dubnové ráno, a scénář, který měl pouhých čtyřiadvacet stránek. Po prvním promítání Zvětšeniny v New Yorku za mnou Antonioni přišel a řekl: Tobě se to nelíbí, viď? Bylo na mně asi vidět, že jsem zmaten, ostatně i v tom filmu je můj hrdina zmatený, a já sám v tom mám zmatek dodnes.

Takže vy nemáte žádnou vlastní teorii, žádnou odpověď na otázku, kterou kladou další a další generace: Jak to vlastně v příběhu Zvětšeniny bylo? Zabili někoho? Proč se nakonec v tom filmu hraje ten tenis bez míčků?

Ne, ani já jsem to nikdy nepochopil, právě proto je Zvětšenina legendou. Na amerických filmových školách o ní píšou stále noví studenti diplomové a disertační práce, zkoumají ji ze všech stran, a pořád marně; chválabohu. Jinak by nebyla tím, čím je.

Vy jste se na to nikdy Antonioniho nezeptal?

Bylo by nezdvořilé přiznat mu, že jsem tehdy nevěděl, co dělám. Zvětšenina je jeho film, já jsem tam byl pouhou postavou, tak jako bych byl figurkou na obraze van Gogha. Můžete říci, že se vám líbím, nebo nelíbím, tak jako na van Goghově obrazu můžete mít výhradu k odstínu žluté. Ale pořád je to dílo van Gogha.

Měl Antonioni vliv na to, že jste později začal sám režírovat?

Obrovský! Ačkoli jsem před Zvětšeninou hrál už ve spoustě filmů, od něho jsem se naučil nejvíc věcí. Třeba roli kamery: mnohokrát mi předváděl, jak je důležité vědět, kde a proč kamera stojí, že stačí ji trošku posunout, a film vypovídá o něčem úplně jiném. Ovšem já mám věčné dilema: vždy, když režíruji, mnohem raději bych hrál, a naopak. To mě opravdu hrozně štve. Na druhé straně taky od dětství maluju, hodně a rád, vidím mezi režií, malováním i herectvím společné prvky, asi jako všichni, kdo se zabývají uměním, takže ty přechody mezi profesemi nevnímám tak ostře.

Naposled jsme vás viděli v oscarovém Gladiátorovi, kterého režíroval váš krajan Ridley Scott. Letos svaz amerických režisérů nominoval na svou výroční cenu pětici tvůrců, z nichž jen jeden je Američan, dva opět Britové. Je to náhoda?
To je hodně zapeklitá otázka. Víte, rozdílení cen nemá žádná pravidla, je tajemné, mystické, nebo připomíná kyvadlo. Jednou někdo nevyhraje s naprosto skvělým filmem, a za rok zvítězí s filmem daleko horším - jako by se řeklo: Co jsme to loni vyvedli, musíme to napravit. Takže teď to vypadá, že zrovna letí britští filmaři, ale za rok se kyvadlo může vrátit k Americe.

Nicméně nepopřete, že britský film zažívá znovuvzkříšení?

Máte pravdu, a je to velmi příjemné, ovšem takovou éru už zažili i v Kanadě či Austrálii, díky daňovým úlevám. Velký hit přitáhne investice, z těch se zrodí další dobré filmy - i špatné, jenže ty se nevyvážejí, takže vy je neznáte. Británie má ovšem několik výhod: zásobárnu skvělých divadelních herců, společnou řeč s Amerikou, i když vám leckterý Angličan namítne, že je to úplně jiný jazyk. Nicméně díky angličtině máme větší šanci, neboť co má úspěch ve Státech, má úspěch v půlce světa. A na rozdíl od Hollywoodu zase máme odvahu točit i klasické látky, jako je Poslední runda, kterou nyní představuji na Febiofestu a v níž hraju i se svým synem Nolanem. Představuje tu mé "mladší já" - takhle jsem vypadal ve Zvětšenině. Doufám, že on si vzhled udrží - já ho úmyslně odstraňoval. To víte, pivo, cigarety...

Vy jste syna neodrazoval od toho, aby šel ve vašich stopách?
Dovedl bych si představit pro své potomky i jiné povolání... Ale on začínal už jako dítě stejně jako já, a sotva mu kariéra trošičku zaskřípala, vrátil se do školy, aby se naučil řemeslo. Toho si na něm vážím.

Myslíte, že i váš syn zažije podobnou zlatou éru, jakou byla pro vaši generaci "sixties", slavná léta šedesátá se Zvětšeninou?

Každé pokolení má své zlaté časy, třeba vaši nástupci budou s mými dělat v roce 2060 rozhovor o slavné éře 2010. Ale já nejsem moc nadšeným vyznavačem "sixties". Dala lidem šanci, ale bylo to i hospodářskou situací. U nás se zrušila vojenská služba, mladí kluci šli hned do práce, vydělávali a utráceli, protože za dob studené války neviděli důvod šetřit, toho se chytil film, hudba, móda. Nu a lidé jako Antonioni dělali celé té náladě image.

FILMOVÁ LEGENDA. Britský herec David Hemmings loni oslavil šedesátku. Kariéru zahájil jako třináctiletý; jeho přelomová role přišla roku 1966 v Antonioniho Zvětšenině. Poté hrál v Barbarelle či v Útoku lehké kavalérie, v 70. letech se věnoval spíše televizi. V tuzemských kinech se naposledy objevil coby Cassius v Gladiátorovi, nyní se představí ve snímku Poslední runda, za nějž byl nominován na Evropskou filmovou cenu roku 2001. Tvrdí o sobě, že miluje anglický humor a skupinu Monty Python - prý jako každý Brit. V Praze ho provází manželka. Jeden z jeho synů je rovněž hercem, druhý studuje psychologii mimozemských civilizací.

Britský herec David Hemmings, který ztvárnil roli fotografa ve slavné Antonioniho Zvětšenině (1966). Při příležitosti Febiofestu 2002 navštívil Hemmings Prahu.

Britský herec David Hemmings, který ztvárnil roli fotografa ve slavné Antonioniho Zvětšenině (1966). Při příležitosti Febiofestu 2002 navštívil Hemmings Prahu.

Britský herec David Hemmings, který ztvárnil roli fotografa ve slavné Antonioniho Zvětšenině (1966). Při příležitosti Febiofestu 2002 navštívil Hemmings Prahu.

Britský herec David Hemmings, který ztvárnil roli fotografa ve slavné Antonioniho Zvětšenině (1966). Při příležitosti Febiofestu 2002 navštívil Hemmings Prahu.

,