Proč odkaz na „rudou“ německou teroristku z přelomu 60. a 70. let v názvu? Vystavuje se další účet krutému kapitalismu, až stříká krev? Ale ne, odpověď je prozaická. Fuksová je dítě své doby – láká třaskavou etiketou na obsah, který by jinak sotva obstál. I když...
Cítím se jako Ulrike MeinhofAutorka: Zuzana Fuksová Nakladatel: Fra 80 stran, 149 korun |
I když osmdesátistránkový výběr z autorčina virtuálního zápisníku, vytištěný starou dobrou černou na starém dobrém papíře, stojí za přečtení. Je v něm přesně ta kvalita, jež láká k poslechu Čokovoko, v první řadě textů. Fuksová a její černovlasá kolegyně Adéla Elbel disponují skvělým smyslem pro absurdní humor. Smějí se světu i samy sobě. Jejich vystoupení jsou hravá, zábavná, nekorektní. A někdy se jim podaří nezávazným bonmotem otevřít existenciální téma. Mluví o tom, co je všem společné, o životě.
Fuksová nabízí sbírku prozaických miniatur: odposlechnuté hovory, glosy a poznámky, pokusy o aforismy nebo prostě fóry. Putuje přitom nadšeně po cizině i domovině: Curych, Bombaj, Berlín, Napajedla, Praha, Brno. Má svůj slovník bohatý na moravismy a internetismy, respektive facebookismy a twitterismy. Má specifický styl: píše stručně a trhaně, opakuje se. Předvádí všednodennost v její nahotě: zabírá život v drogerii, v knihovně, na univerzitě, má ráda, když věci plynou, ať ve snu, či ve skutečnosti. Píše taky o svých rodičích. Dar komiky zdědila nejspíš po otci, za normalizace vyhlášeném brněnském bohémovi Karlu Fuksovi.
Obálka knihy Cítím se jako Ulrike Meinhof
Knížka je sbírka šumů: emocionálních, vztahových, komunikačních. Lidé si tu moc nerozumějí, žehrají, vztekají se, pláčou. Fuksová je zapisovatelkou a někdy komentátorkou jejich osudů. Většina jejích „statusů a tweetů“ sice pokojně vyšumí po prvním přečtení, někdy však vyšlehne silný plamen, který oslní: „Bezradný důchodce v obchodě Zara. ,Mladá paní, dá se tady kópit pivo?‘ – ,Ne.‘ – ,Já jsem myslel, jak jsou tady ty schody, že nahoře bude pivo.‘“ Fuksová není ve svých sympatiích pro absurdní rozměr skutečnosti sama, z vrstevníků jsou vyladěni na stejnou vlnu spisovatel Patrik Linhart, výtvarnice Vendula Chalánková, filmař Jan Gogola mladší.
Zaujme ještě jedna věc: že v čase diktatury elektronických médií skládá hold klasické knize. Nostalgie? Přesvědčení? Legrace? Říká každopádně, že užité médium není vše, že důležitá může být pořád i myšlenka. To by podepsala i Ulrike Meinhofová.
