Zrodila se tu nová bytost: multidivák

Je mu dvaadvacet, pochází spíše z většího města, vzděláním bývá středoškolák či vysokoškolák, mívá vyšší než průměrný příjem, ať už jako student od rodičů, či z vlastního zaměstnání. Zajímá se o internet, hudbu, módu, hi-tech, DVD. Pokud je to muž (častěji), mívá sportovní postavu i účes a obklopují ho stylově nalíčené a upravené dívky. Nosí mobil, koupí si popcorn i coca colu a přichází jednou dvakrát měsíčně. Kam? Do multiplexu čili vícesálového a víceúčelového kina. Takový je typický multiplexový divák 2002.

David Horáček, který stojí v čele tuzemské sítě multiplexů Ster Century, čerpá z průzkumu i vlastní zkušenosti: „multidiváka“ odhadne třeba v partě u vedlejšího stolku v kavárně. Zná i jeho vkus: „Chodí na takzvané velké filmy, zpravidla ve dvou nebo v partě, jen výjimečně sám. Prolétne noviny a časopisy, ale nikoli tiskoviny úzce odborné, nepídí se třeba po nenápadných přehlídkách národních kinematografií. Často návštěvu kina spojuje s jinými aktivitami, jež obchodně zábavná centra nabízejí, zajde si tam do obchodů, na večeři. Přichází i o víkendu, kdy však k tomuto typu diváka přibývá ještě jiné publikum - rodiny z okolí, které sem přijedou za velkými týdenními nákupy,“ líčí Horáček.

Multidivák má svůj styl

Pro filmového vědce odchovaného Fellinim je multidivák bytostí z jiné planety. Bere totiž kino jako zábavu, náplň volných chvil, jako hospodu nebo kuželky. Leckdy nemíří za konkrétním titulem, jen má prostě tři hodiny času. Přitom to není žádný primitiv a nevzdělanec, žádný „vymaštěnec“, řečeno „jejich“ slovníkem. Rád o filmu mluví, ale nerozebírá jej umělecky, všímá si spíše  formy, obalu, stylu. Vtipkuje, co bouchlo a kdo si koho vzal. Ale vypraví se i na Febiofest - určitý druh snobismu se nevylučuje.

Multidivák patří do doby, která už film nepovažuje vždy za vysoké umění. Akční hity nepoměřuje Bergmanem. Většinový multidivák zosobňuje určitý životní styl - jiný, než třeba ti, kdo jdou cíleně a pouze na postmoderní šarády Davida Lynche. „Lynchovec mívá delší vlasy, nedává si tolik záležet na vzhledu ani oblečení. Dívky přicházející na Lynche jsou méně namalované než ty, co míří na Pearl Harbor,“ říká s úsměvem Horáček.

Jan Bradáč, distributor a zástupce sítě multikin CineStar, ovšem upozorňuje, že i zdánlivě zařaditelný divák může překvapit. „Nedávno jsem sám zaskakoval u pokladny a zažil jsem opravdu zajímavou směsici lidí i přání, od dětí lovících drobné po kapsách až po partičku ulítlých teenagerů, kteří si koupili lístky na tři filmy po sobě. Chtěli na Formuli! se Sylvesterem Stallonem a na komedii pro -náctileté Bulšit. Už jsem si myslel, že je mám přečtené - a pak žádali Lynchův Mulholland Drive. To bych absolutně nečekal!“

Peníze se najdou

Spolu s prvním multiplexem se vynořil strašák, že „lidi na to nebudou mít“. Zatím se hrozba nenaplnila. Dnes je v tuzemsku deset „pravých“ multiplexů plus několik menších vícesálových kin, vstupné v nich se pohybuje kolem sto padesáti korun, ale přesto se pokladny plní, obstarávají rozhodující část tržeb a vytlačují stará jednosálová kina i s levnějším vstupným ze hry.

„Na dobrý film provázený dobrou kampaní, dejme tomu na Pána prstenů, lidé peníze dají. U českých snímků se pověst rodí jinak, šuškandou: vždy záleží na první průzkumné hlídce, která řekne dalším, zda dává palec nahoru, nebo dolů,“ říká Horáček.

Různé typy multidiváka

Filmový distributor Jan Bradáč tvrdí, že nový živočišný druh jménem multidivák se dále vyděluje do několika podskupin:

Praha - vyhraňuje se nejvíce. Do Slovanského domu v centru města chodí dva typy lidí. Prvnímu je od dvaceti do třiceti let, dost vydělává nebo dostává vysoké kapesné a dává najevo výsadu, že chodí do nejdražšího kina. Druhou skupinu zde tvoří skupina od patnácti do pětatřiceti let, ne přímo intelektuálové, spíše svobodné duše. Nechodí pravidelně „do Slováče“ obecně, nýbrž za vybranými konkrétními filmy, třeba Woodyho Allena - na filmy, které je zajímají a chtějí si je tedy dopřát v nejvyšší kvalitě.

Okraj Prahy - sem přicházejí běžnější typy filmových diváků, s průměrným platem a v širokém věkovém rozpětí.

Mimo Prahu (Ostrava, České Budějovice) - multiplexy stojící vždy samy, široko daleko bez konkurence, spojují všechny výše zmíněné skupiny; chodí se tu na Prci, prci, prcičky i na Davida Lynche.

Ale i českému filmu pomáhá, že multiplexy zvyšují návštěvnost: „Mladí se sem vracejí častěji, mají pocit, že si vždycky něco vyberou, a k nim přibývají i lidé, kteří jinak do kina téměř nechodili,“ dodává Bradáč.

Mladé „skalní jádro“ publika multikin přichází ve všední dny, kdy platí slevy pro studenty, a většinou jde pouze na film. O víkendu se přidávají vyšší věkové kategorie nebo lidé pracovně natolik vytížení, že během týdne nemají na zábavu čas; víkendový divák častěji využije i okolní lákadla střediska, například butiky, kavárny, posilovny.

Přijde celá rodina?

Jen v jediném směru prý ještě neumíme do multiplexu chodit „světově“, a sice s dětmi. Zatímco v západním světě chodí do kina svorně celá rodina, v Česku se spíše stává, že rodiče děti přivedou, koupí jim lístek, strčí je do kina samotné, odejdou a na konci si je zase vyzvednou. Od dvanácti let výše není čemu se divit, mít v tomhle věku rodičovský doprovod se chápe jako ostuda a pohana. Ale proč se nevydá do kina sváteční rodinná výprava s menšími dětmi? Nejde prý ani tak o finance, vždyť existují slevy; spíše o vžitý předsudek. Našinec dělí filmy pouze na dvě kategorie: pro děti a pro dospělé, nic mezi tím. Kdežto zahraniční divák rozlišuje a miluje takzvaný rodinný film, ve kterém si každý, dědeček, maminka i dítě, najde „to své“ a zbytek ho neurazí. Typickým příkladem takového filmu je Shrek - jenže u nás ještě panuje jistá nedůvěra dospělých i vůči animovaným dílům.

Nejdřív domy, potom lidi

Těžko říci, kde se rozmach multiplexů zastaví. V hlavním městě bude trh brzy uspokojen, tvrdí odborníci varující před příkladem Budapešti, která už je multiplexy přesycena. Nicméně mimo Prahu se plánuje další výstavba. Opět poslouží příklad Maďarska, které se srovnatelným počtem obyvatel dosáhlo o polovinu vyšší roční návštěvnosti - 15 milionů proti 10 milionům v Česku. Takže zdejší strategie příštích let velí: dostavět multiplexy, ještě rok či dva do nich lákat „nováčky“ a pak vymýšlet, jak publikum už získané dál „zpracovávat“, aby chodilo do kina častěji.