Premiérový díl nepronikl ani do devítky nejsledovanějších titulů večera a jeho příznačným dovětkem zůstal vzkaz jedné z účastnic na webu stanice: „Děkuji, že jsem si mohla zazpívat Tři oříšky, byl to pro mě i mou maminku krásný zážitek.“
Pro soutěžící a jejich rodinné příslušníky nepochybně, zato zážitek diváka se blížil mrákotnému stavu. Případně neodbytnému pocitu, že odcestoval časem do roku 1953, kde v levných kulisách právě startuje tuzemské televizní vysílání.
Tajně hlasující host Petr Fiedor, kaskadér, fakír a strojvůdce z klipu Maxim Turbulenc Jede, jede mašinka, nemohl prý kvůli požárním přepisům předvést své ohnivé speciality; tudíž nepředvedl nic.
Porota připomínala Armádu spásy, dojatě rozdávala nejvyšší známky i tam, kde by proslulý kat ze Superstar Pavol Habera dávno stínal hlavy. Familiární moderátor bez ohledu na věk či vzhled účinkujících hýřil zdrobnělinami, takže došlo namátkou na Aničku, Kristýnku, pejsky, kočičky i slzičky na krajíčku.
Zkrátka Barrandovští vyprodukovali chudou školní besídku, na níž dětští účinkující působili leckdy zraleji než dospělí a jejíž heslo v sobě tají nebezpečnou filozofii milosrdné lži.
Neboť navzdory potlesku nad slunce jasněji ukázala, že každý opravdu zpívat nemůže, třebaže to dotáhl až do televize a může propadnout hvězdnému sebeklamu.
Jenže celé to vyjde asi milionkrát levněji než Tvoje tvář má známý hlas. A o to přece šlo.
