Je lehce chraptivý, dalo by se říct až zakouřený: "Moje sólové turné je výsledkem toho, že jsme museli na čas uspat Yes. Vždyť jsme spolu šestatřicet let, posledních osm let bylo hodně intenzivních. Za tu dobu měl každý spoustu vlastních nápadů, které se pro Yes nehodily a které si nyní chceme každý konečně uskutečnit,“ říká zpěvák.
Když se v roce 1969 Yes vynořili, byla to neuvěřitelná bomba. Jak je možné, že se takové věci mohly v té době urodit a dnes nic takového nevzniká?
Já myslím, že se skvělé věci rodí i teď. Ale tehdy se gramofonové firmy takových věcí nebály. Třeba naše album Close To The Edge by dneska ani nemohlo vyjít. Ve firmě by člověka poplácali po rameni, ale nevydali by je. A když takovou desku nevydáte ve velkém rozměru, nemáte šanci dál růst. A když nemáte šanci dál růst, zůstanete vždycky při zemi.
Vy jste byl vždycky hyperaktivní sólista. Když teď Yes nebudou na čas fungovat, nejspíš přijdete s řadou dalších projektů. Které to budou?
Mám jich tolik, že nevím, jak je v příštích pěti letech stihnu. Každý den pro mě znamená novou výzvu. Chci se vrátit ke své první sólové desce Olias Of Sunhillow a po třiceti letech ji předělat pro DVD. V nejbližší době chci také natočit a pro DVD upravit skladby ze současného koncertního turné. A mám mnoho nabídek ke spolupráci. Před několika týdny jsem například připravil s kytarovým souborem California Trio koncert pro čtyři kytary. V dubnu jsem nahrával s brazilským géniem Miltonem Nascimentem. A v diáři mám několik dalších jmen.
I jméno klávesisty Vangelise? Vaše společné album Can’t Find My Way Home patřilo k největším hitům osmdesátých let.
Zatím ještě ne. Ale pár nápadů bychom on i já určitě měli.
Po řadě desek s různými umělci jste se vydal na sólové koncertní turné. Prý vystupujete úplně sám.
Je to pro mě obrovský zážitek. Pětatřicet let jsem z pódií shlížel na lidi z výšky a teď najednou jsem skoro mezi nimi. A můžu si s nimi povídat a můžu měnit pořadí skladeb! Ten nápad vznikl v New Yorku. Vedl jsem tam tvůrčí dílnu, pracoval jsem s posluchači jen s kytarou a klávesami. Mělo to velký ohlas, tak jsem si postavil celý program a zkusil pár koncertů na východním pobřeží a pak i v Jižní Americe. Potvrdilo se, že je to dobrý nápad, a tak jsem přijel i do Evropy.
Je těžké stát na pódiu sám?
Já nejsem sám. Pravda, s kytarou a klávesami jsem při vystoupení sám, ale celkem se na tom podílíme čtyři. Já, moje manželka a dva technici. Světla si taky řeším sám. Mám úžasnou pomůcku, která se jmenuje Midi Computer Animation, takže dojde i na vizuální efekty. A mám v programu i šest úplně nových skladeb, vytvořených jen pro tohle turné. Těžko říct, jestli je to těžší. Je to jiné. Pro mě i pro ty, kdo znají Yes. Tím spíš mám radost z ohlasů, které nás zatím provázejí.
Vaše původní jméno je John. Proč jste si ho kdysi změnil na Jon? Nepletou si vás lidi s Ianem Andersonem z Jethro Tull?
Občas ano, ale ne fanoušci, spíš novináři. V Anglii se v šedesátých letech lidi z jihu občas posmívali těm ze severu, že jsou burani, protože neumějí říct hlásku h. Tak jsem ze sympatie se severem vypustil "h“ ze svého křestního jména. A pak už se to změnit nedalo.
