Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Zpěvák nemusí být panák k všeobecnému použití, věří Daniel Bárta

aktualizováno 
- Je to docela zajímavé: Česká hudební akademie vám minulý týden udělila titul zpěvák roku, ostatně už v pětadevadesátém jste posbíral několik výročních cen. A přitom na sólovou kariéru jako byste stále ještě jen čekal, stejně jako dodnes nemáte sólové album...
Stále tomu uhýbám. Současný stav mediální kultury mě nenaplňuje pocitem, že by to mělo smysl. Hraju, zpívám a učím se dělat svou práci líp, než abych byl za hvězdu.
Ale když vám sólová kariéra uteče mezi prsty?

Jak si to člověk vezme. Když mi řekne kámoš, který se mnou hraje a jemuž věřím, že jsem za rok udělal hodně práce pro svůj hlas a pro muziku - tak to je pro mě kariéra. Muzikou se živím slušně a nemusím ze sebe kvůli tomu dělat šaška.

Lze se takhle uživit?

Je to o tom, že zpívám dvacetkrát do měsíce. To je dost. Jsem tomu rád. Co bych dělal doma?

Vaše rozkročení mezi muzikálem Evita a řekněme taneční kapelou Sexy Dancers je poměrně veliké. Nebojíte, že se v tom rozptylu poněkud rozplývá vaše individualita?

Pro mě je muzika jen jedna. Když mě lidi dobře doprovázejí a já jsem pro ně sólista, který má nějakou váhu, můžou hrát cokoliv. Písnička je napsaná nebo má nějakou formu, ale muziku z ní udělám já, pokud jsem ovšem muzikant. Pocit dodám také já. Všechno vychází z krků, nohou, prstů...

Ale jak je to tedy s vaší sólovou deskou?

Už samozřejmě měla být, ale kluci ze skupiny J.A.R. mi najednou ukázali strašně moc jiné muziky. Jestli mám celé kvantum nových a pro mě důležitých informací zpracovat a nechat je v sobě uzrát, potřebuju čas a klid. Když budu zpívat v muzikálu Evita, který je docela náročný na noty, pokud budu dělat s kapelou J.A.R. nebo se Sexy Dancers, můžu si hudbu jako celek lépe osahat. Nechtěl bych si naběhnout.

Už se vám to někdy stalo?

Nedokážu poslouchat desky, které dělám, víc než pětkrát. Vždycky přijdu na chybu. Je to, jak píše Salinger: "Jako by se chyba, jíž se autor při psaní dopustil, naschvál postavila proti němu a řekla: já se nedám vymazat." Už kvůli sobě chci, abych k výsledku nemusel nic dodat. V podstatě to mám jako motor.

To musí být pekelně svazující?

Přece si nemohu myslet, že sám se sebou mohu být spokojený v devětadvaceti letech! Kam bych došel? Jde o to trefit se do toho, co mě nakopává i technicky.
Váš zpěv se kultivuje, to je pravda. Ale jak se posouvá váš vnitřní pocit?
Pomalu přejíždí od vzteku ke smutku.

Cítíte potřebu se uzavřít?

Už se stalo. Mám pár lidí, s nimiž jsem rád, ale sám se sebou jsem taky rád. Docela si vyhovuju.

PROSTĚ TO NENÍ BEZVA
Čím vás mediální kultura neuspokojuje?

Vlastně mě ta sféra vůbec nezajímá. Možná jsem mnoha lidem nesympatický, protože se na ně nesměju, neříkám jim lidičky a že je to bezva. Může se mi stát, že budu třikrát zpívat v televizi na playback, dostanu za to několik desítek nebo set tisíc korun, pětkrát či šestkrát se objevím na večírku nějaké zazobané partičky, vykopnu na utkání Sparta - Slavia mičudu do výšky a odletím odtamtud vrtulníkem. Pak ale přestávám být zpěvákem.

Před týdnem, při přenosu výročních cen, jste poznamenal, že pozemšťané zvítězili nad měsíčňany. To byla vtipně formulovaná distance vůči sféře, o které asi mluvíte. Jak jste se na pódiu cítil?

Byl jsem nervózní. Váhal jsem mezi jít, a nejít. Nevěděl jsem, jak to dopadne. Upřímně řečeno: představa, že bych cenu nedostal, by mě asi deprimovala.

Jak tohle myslíte?

Tak, že jsem udělal dost práce, která nebyla špatná. Stejně jako Lucie je jedna z mála skupin, kterým se dá říkat skupina ve smyslu toho slova. Také jsem se obával, že zase uvidím lidi, kterým se obvykle vyhýbám.

Koho byste mezi nimi rád viděl?

Ono je to vlastně už postavené tak, že bych mezi nimi nerad viděl lidi, které mám rád. Chtěl bych, aby tam byli všichni tito lidi včetně mě, ale zároveň bych si přál, aby tam nebyl nikdo z nich, protože si myslím, že má smysl útočit na jejich model zespodu.

Proč a jak zespodu?

Vývoj probíhá pod povrchem, dole. Tam to bublá, nahoře je mrtvo. Vrchní sféra popu tyje z minulosti, z věcí, které jsou osvědčené. Je to krátkozraké a setrvačné. Většina lidí v byznysu chce muziku uměle držet na co nejnižší úrovni, aby nemuseli nic dělat a jenom měli prachy. Až budou mít v padesáti dost peněz, zabalí to. Mezitím se nahoru prodere další partička, která se to naučila od nich. Ale vždycky tu bude nějaká spodní vlna lidí, která je bude třeba provokovat, obtěžovat, zesměšňovat.

Máte hodně nepřátel?

Nemyslím nepřátel. Spíš nevědí, co si mají o mně myslet, možná jsem pro ně jen hloupej, protože nechci ty prachy za tu danou cenu. Jistě, můžu si připadat chvíli směšný, protože jsem nepochopil nebo nepřijal řád světa. Jsou to v podstatě podělanci, nejdou do konfrontace. Stejně jako jsou jejich životy a muzika povrchní, tak je povrchní i jejich komunikace. A to se pak zase odráží v jejich vnímání.

PLAYBACK JE JAKO MRTVOLA
Zvali vás do televize na playbackovou estrádu?

Zvali. Dělám to tak, že si řeknu o sto padesát tisíc, pokud mám zpívat na playback, nebo o třicet tisíc, když budu vystupovat živě. Oni se diví. Myslí si, že zpívání na playback je jednodušší, a tudíž bych měl mít menší nároky na honorář.

Proč to děláte?

Říkám tomu zpruzné. Výše zpruzného musí být dostatečně vysoká, tak vysoká, aby mé požadavky odmítli.

Co když je přijmou?

Pak bych tam asi musel jít... (smích). Já bych šel hrát živě kamkoliv, samozřejmě za určitých podmínek. Pro mě je muzika živá, hudba na playback neznamená nic. Lidi netuší, jak je pěkné, když písnička zní pokaždé jinak. Pianista může hrát jiné akordy, kytarista různé obraty, bubeník může dávat breaky, já frázovat jinou melodii. Když se to sejde, je to takový plezír, o který lidi přijdou. Nedávno jsem zpíval jednu pecku od Jamese Browna. Skupina hrála, pěkně to jelo, já jsem si počkal na jednu frázi, práskl jsem ji tam úplně jindy a bubeník Bady Zbořil ji zahrál se mnou. Nebylo to domluvené a byla to rána. V celém vesmíru bylo jedno místo, kde v té chvíli mohla zaznít a byla tam, minimálně od dvou lidí, a to samé mám s Mirečkem Chyškou nebo Robertem Balcarem.

Proč o minulé sobotě nepřišla na udílení cen celá kapela Sexy Dancers?

Nebyli jsme si jistí. Seděli jsme a zvažovali. Zbyněk Knobloch z gramofonové firmy říkal: Běžte tam, pro desku jsme něco udělali, je to slušná deska, prodává se docela dobře, i když je skoro celá v angličtině. S tím opravdu nikdo nepočítal. Roman Holý říkal: Nepolezu mezi ně, tím bych hrál jejich hru. Filip Jelínek šel radši do zkušebny. Já jsem čtyři roky nikde nebyl, dva a půl roku jsem nehrál na playback. Radil jsem se s lidmi z muzikálu, s profesorem zpěvu, který mi doporučoval to samé co Alena doma: Když tam nepůjdu, tak k čemu je mi nadávání?! Jenom uvolním místo nějakému Joudovi, který neumí počítat do pěti, protože jsem byl hrdý na nesprávném místě. Navíc jsem tam byl sám za sebe, jako zpěvák.

Nicméně nejvíc jako zpěvák Sexy Dancers. Nenapřete teď svoje síly hlavně tímto směrem?

Skupinu může mít člověk jenom jednu, obvykle je to ta první, a to byla pro mě Alice, která se kdysi rozpadla. J.A.R. už funguje pět šest let, jádro skupiny deset let. Sexy Dancers, které dali dohromady stejní lidé, trochu vyznívají jako projekt. S J.A.R. jsme právě dokončili desku a to je pro nás důležitější.

A není to, co se týče Sexy Dancers, škoda?

Darinka jede na dva tři měsíce do Států dělat svoji desku, Roman Holý si založil skupinu, já chci něco udělat společně s Mirkem Chyškou a Filipem Jelínkem. Dáme dohromady něco komornějšího. Když si za dva roky řekneme: udělejme dvojku Sexy Dancers, může vzniknout kvalitní popový projekt s těmi samými lidmi.

BUDOUCNOST LEŽÍ NA JIHU
Co vám dala role Che Guevary, kterou hrajete v muzikálu Evita?

Na pódiu obvykle nerad mluvím. Pokud stojím a zpívám, jsem nejpřirozenější. A tady jsem se otrkal i v mluveném slově. Z některých vět své role jsem byl zpočátku zděšený, snažil jsem se na ně zapomenout. Až po několika představeních se mi nad nimi podařilo vyhrát. Nehledě na to, že v Evitě je pár opravdu těžkých intervalů.

Zajímal jste se o skutečného Che Guevaru?

Vím, že to byl profesionální revolucionář a zřejmě hodně impulsivní člověk. Rovnostář, který se narodil ve špatné době, kterou nepochopil. Kdyby se narodil o sto let dříve a poklábosil si s Bolívarem, možná by Jižní Amerika vypadala jinak. Jestli svoji inteligenci, talent, živočišnost nebo osobnost investoval do něčeho, co potom přerostlo v kubánskou revoluci, diskredituje ho to, ale na jeho významu to neubírá.

Autor libreta Evity, Tim Rice, navštívil pražské představení. O čem jste si povídali?

Říkal, že byl v Argentině a že text na Don't Cry For Me Argentina ho napadl na náměstíčku, kde Evita měla své proslovy. Chvíli jsem přemýšlel, jestli to je textařská latina světového čísla, ale pak jsme si dali tři hruškovice na ex a bavili se o cestování.

V čem je vám Latinská Amerika blízká?

To je místo, které bude v současné době pokračovatelem americké a evropské kultury na jiné bázi. Asie je strašně svojská, pomalá, má trochu jiný čas. Lidi tam jsou chytřejší, nejsou to takové rychlé lopaty jako my. Navíc mají obrovský panenský prostor. Jižní Amerika má obrovský "náplav", hodně ras se tam míchá, černoši, Indiáni, Mexikáni, běloši, Asiaté. Vývoj jde rychle kupředu. Jsou tam lidi, kteří si už teď uvědomují, že je důležité nedávat prachy nadnárodním společnostem, ale řešit si své věci doma. Principiálně jsou ostří v tom, že nemají rádi Američany, kterým nadávají do gringů; Evropani jim tolik nevadí.

Co jim tak vadí?

Asi agresivita bělošské civilizace, její drzost a samolibost. Ve Venezuele se všechno jmenuje Bolívar: peníze, náměstí, nejvyšší vrchol. Simon Bolívar tam udělal hodně práce. "Byl takhle malej, ale měl obrovský koule," řekl mi jeden chlápek a znělo to jako pocta. Přitom tam fungují opičí modely: přijdu do hospody, která celá ztichne. Chlapi se podívají na sebe a dají ruce na stůl. Na mně je, abych se postavil, pozdravil, řekl si o pivo, odešel a zase pozdravil. Oni mě sledují a ruce mají na stole. To mi přijde čisté. Samozřejmě, kdybych je naštval, dostal bych od nějakého vypitka plechovkou. Prvotní je ale palmová ratolest, kterou okamžitě nabídnou. Když ji nezvednete, schytáte to. Jižní a Střední Amerika mě strašně baví. Nesetkal jsem se tam s někým, kdo by se mi nesnažil pomoct, i když párkrát mě samozřejmě taky natáhli.

Nechal jste si na paži vytetovat aztécké slunce. Zajímají vás kultury Jižní Ameriky?

Jeden čas jsem si četl knížky o Aztécích, Mayích. Bavilo mě, že byli chytří, užíval jsem si to jako intelektuální potravu.

KAŽDÝ MUSÍ ZAČÍT U SEBE
Měli by zpěváci a vůbec umělci vystupovat na ochranu přírody?

Obecně vzato, v tomhle procesu hraje největší roli vzdělání. Co znáš, máš rád. Snažím se číst knížky na to téma. Protože první předpoklad toho, aby člověk mohl s prostředím něco udělat, je, aby začal vnímat jako prostředí sebe. Člověk nebo jiný organismus není jen návštěvníkem v nějakém prostředí, vše je věcí interakce. Ta je silnější, než si většina lidí myslí. Jde o to, aby o tom přemýšleli a někdo jim řekl, že ekologie není jenom Temelín ano nebo ne. Každý musí začít od sebe. Kdyby se teď všichni včetně mě rozhodli přestat kupovat nevratné flašky od různých těch dobrých vod, výrobce by musel změnit politiku.

Ale přesto: není důležité, aby jim to řekl někdo populární?

Kdybyste neměl diktafon, řekl bych vám to stejně jako každému jinému: začněte třeba tak, že si nenecháte v supermarketu balit všechno do padesáti kousků igelitu. Noste si tašku, kterou vám ušila babička. To neznamená, že budete nemoderní. Když má někdo doma štokrli, která je starší než on, je jeho povinností udělat z ní starožitnost. Tak je to se vším. Potom člověk zjistí, o co víc má peněz, o kolik méně věcí potřebuje, jak intezivnější vztah získá ke svému okolí. Lidi by si neměli myslet, že je někdo zachrání. A už vůbec ne stát jako instituce. To je mocenský aparát, který funguje setrvačností. To prosím není žádné anarchistické kázaní. Lidi si vytvořili věci, které jsou strašně "mega". Vznikl konglomerát specialistů a stát to všechno spravuje. Chci jen říct, že každý si sám pro sebe může udělat maximum. Stačí denně hodinku přemýšlet vlastním mozkem. Jediné vykoupení pro člověka je v tom, že bude dělat sem tam nějakou prospěšnou věc celku - ne státu, ale komukoliv. Nebude lidi okrádat a dělat z nich blbce, nebude jim zbytečně lhát a říkat jim, že tohle je prima, když to není prima. Každý den si položte otázku, co je svoboda. Když v sobě objevíte sekundu, kdy jste byli svobodní, uvědomte si ji a snažte se ji zopakovat. Ať to máte pořád. Jediný správný společenský systém je takový, který tuto svobodu zaručí. Ať se jmenuje jakkoliv. Ale nikdo za nikoho nic neudělá. A nikdo by neměl věřit politikům, protože ti jsou lumpové.

Všichni?

Všichni. Pokud má někdo mocenské ambice, tak musí být lump. Normální člověk se snaží mít co největší akční prostor, maximální svobodu. Jakmile ta dosáhne určité úrovně, okamžitě se dostaví odpovědnost, která je stejně silná jako pocit svobody. Kdyby měl být politik v tomhle opravdu důsledný, kdyby mu - jak tvrdí - opravdu záleželo na každém voliči, který mu uvěřil, tak by se za hodinu ubrečel neštěstím.
Náš rozhovor vychází den po našem vstupu do NATO. Co si o něm myslíte?
Z hlediska toho, co se děje v Evropě, a z hlediska systému, který reprezentují státy ve smyslu nějaké svobody, která je ustanovena, je to dobré: aby se zase něco hnulo, aby se začalo něco dělat. Horší už je to v tom, že jeden systém vystřídá druhý. Co se týče ekonomiky, dolarové dobývání nových území není moc prima. Mně by vyhovovala autonomie, ale to je asi nemyslitelné. Nejsme Andora nebo Lichtenštejnsko.

Letos vám bude třicet, vnímáte to jako nějaký mezník?

Třicítku neprožívám a ani nechci. Jen doufám, že po ní budu stručnější a vtipnější.

Podobně neprožíváte rok 2000?

Rok 2000 je jenom proto, že někdo někde řekl, že rok nula je právě teď.



Nejčtenější

Je to výprodej našeho kamarádství, reaguje Viewegh na slevy svých knih

Spisovatel Michal Viewegh v pořadu Za scénou

Euromedia, nový nakladatelský dům Michala Viewegha, láká na letní povídkový soubor Město mezi zelenými kopci, na kterém...

GLOSA: Brutal Assault opět dokázal, že patří k evropské špičce

Záběr z festivalu Brutal Assault 2018

Kolem 19 tisíc lidí dorazilo do areálu pevnosti Josefov v Jaroměři na letošní ročník festivalu Brutal Assault. A...



KOMENTÁŘ: Dívejte se! Oscara získává největší tupost roku

John Nelson, Gerd Nefzer, Paul Lambert a Richard R. Hoover. To je sestava,...

Málokdy se vidí, aby více než šest tisíc vážených osobností spáchalo v jediném okamžiku hromadnou společenskou...

KVÍZ: Jak znáte Rychlé šípy a Jaroslava Foglara, plantážníci?

Rychlé šípy

Mirek Dušín, Jarka Metelka, Jindra Hojer, Červenáček a Rychlonožka. Příběhy Rychlých šípů od Jaroslava Foglara hltaly...

Herci z muzikálů včetně Mamma Mia nedostali honoráře, došlo na insolvenci

Herečka Alena Antalová v hlavní roli Donny v muzikálu Mamma Mia v pražském...

Producent Jiří Jurtin a jeho firma Crystal Skull je ve finančních potížích. Tvrdí, že společnost Ticket Art Praha mu...

Další z rubriky

GLOSA: Opisoval Vivaldi či „ten druhý“? I to nadhodil skvělý festival

Španělský soubor Euskal Barrokensemble koncertoval v rámci Letních slavností...

Prázdninová Praha láká na hodně koncertů klasické hudby, ale pouze jednu jistotu: Letní slavnosti staré hudby. Letošní...

Zemřela královna soulu, legendární zpěvačka Aretha Franklinová

Aretha Franklinová v roce 1973

Ve věku 76 let zemřela americká soulová zpěvačka Aretha Franklinová. Umělkyně označovaná za "královnu soulu" trpěla...

RECENZE: Charismatický Pepula. Sukův portrét dost říká, ale i zamlčuje

Josef Suk během koncertu Pražského jara v roce 2007

Novináři, kteří znali houslistu Josefa Suka, vědí, jak byl plachý a uzavřený. Přimět ho k rozhovoru bylo velmi obtížné....

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz