Zpěvačka Oreirová láká na latinu

Doby, kdy lovci talentů pátrali po klubech a ulicích, jsou dávno pryč. Nyní spíše sáhnou po interpretovi, který je "komerčně tvárnější" a prosadil se v televizi. A tak se třiadvacetiletá Natalia Oreirová právě vznáší vzhůru na perutích Divokého anděla, nekonečné argentinské telenovely. Dalších devadesát dílů je prý na spadnutí. Asi jen díky mimořádné popularitě seriálu se album Natalia Oreirová dostalo do čela tuzemské hitparády - kvůli hudbě to nebylo.

Domácí publikum není příliš naladěno na latinskou vlnu, jinak by musela být Zuzana Navarová v této zemi hvězdou. Hudebně není tato deska ani propadák, ani špička srovnatelná s nervním kubánským albem Buena Vista Social Club. Tým kolem Natalie Oreirové prostě jen odvádí řemeslo na standardní úrovni. Patrně pro ně nebyl problém najmout slušné hráče, kteří se narodili s měkkým rytmickým citem v krvi.

Výhodou alba je určitá uměřenost; muzika se nevtírá do přízně kluzkými melodiemi ani přehnanou snivostí, ale protéká volně a bez křečí. U takové produkce, již má člověk spojenu s kýčovitým seriálovým dějem, je až překvapivé, že dechy, kytary a bubínky znějí přirozeně a bez laciných efektů. Ovšem že by muzika zanechala v duši hlubší stopu, to se o ní - kromě spontánní písně Que si, que si - říci nedá.

Oreirová zpívá sice dobře, ale dekorativně; bez zřetelnějšího výrazu a hlubšího obsahu. Snad se posluchači přes tuto desku dostanou alespoň na stopu originálnější latinskoamerické hudbě, třeba k Omaře Portuondo, Ibrahimu Ferrerovi a dalším zpěvákům z okruhu Buena Vista Social Clubu. Pak album nevyšlo zbytečně.

Portrét Natalie Oreiro.

Portrét Natalie Oreiro.

Portrét Natalie Oreiro.