"Fantasy má stále nálepku literatury pro kretény," postěžoval si na počátku devadesátých let spisovatel Andrzej Sapkowski. A nálepce neutečeš. Považujeme příběhy o hrdinech, dracích a čarodějích za úchylku, únikový svět pro lidi neschopné realistického života, v lepším případě za odpočinkový útěk pro věčně nedospělé chlapce.
Proč se pak na Pána prstenů odvolává ve svém akademickém volebním projevu psychiatr a kandidát na rektora univerzity Cyril Höschl, proč o hobitovi vydává knížečku filozof Zdeněk Neubauer, proč na půdě Občanského institutu probíhá víkendová konference věnovaná Tolkienově Středozemi? Je fantasy v principu špatná, eskapistická? Nebo tají skryté kouzlo a máme proč o ní přemýšlet a brát ji vážně?
Fantasy skrývá znovu povstávající útvar, který jsme jen načas přehlíželi. Vymysleli jsme pojem fantasy, abychom mohli znovu naslouchat velkým příběhům. Naše předsudky jsou v podstatě oprávněné - většina barevných obálek zaplňujících knihkupectví skrývá de facto harlekýny ve fantastickém hávu. Přehlížíme tak bohužel díla, která si zaslouží jiné zacházení. Literární kritika recenzuje s odpuštěním každý pšouk, který se tváří natolik kysele, aby mohl být brán za "vysoké umění", a i kdyby ve fantasy přišel nový Kundera, neštěkl by po něm zřejmě ani pes. Možná, že kouzlo Harryho a Gandalfa tuto bariéru prorazí.
Mluvíme o paradoxním žánru, jenž se rozkročuje od Tolkiena k Howardovi, od Lewise k Eddingsovi. Na počátku stojí americký časopis Weird Stories, publikující povídky o zaniklých civilizacích, pravěkých nestvůrách a oživených mumiích. Do magazínu přispívá i mladý básník Robert Erwin Howard. Z jeho povídek pomalu vystupuje jedna z dnes nejslavnějších fantasy postav - Barbar Conan.
Literárně jde skutečně o brak. Přitom však vrací do hry hrdinský epos - a hrdinský étos. Howard je nepochybně zahlcen primitivním darwinismem a jistou wagnerovskou monstrózností, přesto je ve své bezprostřednosti dojemný. Hrdinný barbar, pohrdající slabošskými mravy přejemnělé civilizace, vždy svým divošstvím a chladnou ocelí vítězí nad démony i perverzní krutostí civilizace. Mravní poučení je zřejmé - naše kultura potřebuje návrat k čistým primitivním pudům; teprve v původním divošství se skrývá pravé lidství.
Neméně zásadním je příchod J. R. R. Tolkiena. Jeho možná hlavní zásluha pro žánr tkví ve vysvobození elfů: z lesních skřítků se staly mocné bytosti, v podstatě lidé "před pádem", kteří jsou osvobozeni od neduhů a omezení, jež trápí lidstvo. Elfové neumírají stářím ani nemocí; o čem zpívají v písních, to se odráží v každé věci, kterou tvoří. Mají moc - kterou my pro nedostatek lepších slov nazýváme magií. Stejnou rehabilitaci Tolkien přinesl i trpaslíkům: z malých "zahradních ozdob" vyrostli sveřepí, tvrdí válečníci, horníci a řemeslníci, nad které není. Je půvabné, jak Tolkienova zdánlivě nejslavnější stvoření - hobiti - se neuchytila. Elfové i trpaslíci jsou jednou z lidských možností, kdežto hobity jsme již dnes - ještě opatrnější, ještě závistivější, ještě omezenější...
Fantasy světů je nepočítaně, za zmínku stojí jen pár. Zvláště v evangelických kruzích populární svět stvořil blízký Tolkienův přítel, před vydáním Pána prstenů neskonale známější "oxfordský profesor" a populární teolog Carl Stephen Lewis. Jeho Narnie, cyklus dětských příběhů ze země, kam "vedou tajné dveře", balancuje mezi alternativním mýtem a křesťanskou alegorií. Jedním z absolutně nejprodávanějších světových autorů je jistý Terry Pratchett. Pratchettovy knihy - odvážím se tvrdit - nemají s fantasy nic společného, jsou psány pro obyvatel e "globálního světa", a fantasy kulisy nejsou ničím jiným něž kulisami. Pád železné opony a prazvláštní svět postkomunistického postmodernismu zrodil další velkou osobnost, která - přinejmenším v Polsku - rehabilitovala fantasy jako "skutečnou literaturu". Oním autorem je Andrzej Sapkowski.
Stýskání na postavení fantasy vzalo zasvé - jeho pětidílný román o zaklínači a zaklínačce recenzovaly nakonec všechny prestižní polské deníky. Zaklínač je jedním z mála objevů na světové fantasy scéně. A je nepřehlédnutelný - jeho svět je neskonale složitější, interpretativnější, prostě soudobý. Zlo zůstává zlem, ale dobro je občas tak těžké rozeznat! Ve fantasy se nám vracejí velká vyprávění i velké příběhy. Příběh je skoro pohřben. Kromě židovských autorů vyrovnávajících s holocaustem moderní literatura na velký příběh rezignuje. A fantasy nám umožňuje se k němu vrátit. Lze po Osvětimi psát poezii? Lze psát tragický heroický příběh, když skutečnost je mnohem děsivější? Vyprávět velký příběh bez hávu fantasy by možná vůbec nešlo. Po šoa by to bylo nevěrohodné. Dnes je obtížné říkat trochu patetické věci, aniž se autor zesměšní. Fantasy nabízí ideální prostor.
Novodobá literatura slouží pobavení - v nejlepším smyslu toho slova. Ale staré příběhy byly k prožívání, "věření" - posluchač mohl své lidské situaci porozumět přes jiný příběh. Dnes nemáme mnoho příběhů, které by nás spojovaly. Imitatio Christi už dávno není v módě... Vrátíme-li se k současnému obrovskému nadšení pro Harryho Pottera a Pána prstenů, jako by divácká poptávka jen reagovala na nedostatek "jiných napínáků". Touha moderního člověka po dobrodružství a napětí v literatuře a filmu neklesla - ale po 11. září je vyřazen z provozu klasický thriller s výbuchy a teroristy.
A meče a kouzla jsou jen jiným tvarem pro stále stejný příběh, který jen pro naše poblouznění "realističností" v posledním půlstoletí vystřídaly pistole a špionážní satelity. Možná, že lze zformulovat ještě jeden výklad - klasická fantasy je v podstatě velmi konzervativní a tradiční. "Staré dobré", dnes často zapomenuté ctnosti jsou esenciální výbavou většiny fantasy hrdinů. Možná že dnes, kdy více než dříve vidíme úskalí přerelativizovaného světa, naše duše touží po útěšných příbězích ze starých časů, kdy zlo bylo zlem a hrdinství hrdinstvím.
Možná že nakonec rehabilitujeme i válečníka Conana, divokého v boji a galantního k dámě, stejně jako sebeobětujícího se Gandalfa. Možná, můžeme-li si dovolit divokou spekulaci, že naše civilizace neupadne do zkázy. Možná jednou budeme Usámovi bin Ládinovi "vděční", že nás probral z iluzí a přiměl k návratu k posledním ctnostem, které euroatlantický kulturní okruh má. Možná, že nám v tomto návratu fantasy příběhy pomohou.
Proč se pak na Pána prstenů odvolává ve svém akademickém volebním projevu psychiatr a kandidát na rektora univerzity Cyril Höschl, proč o hobitovi vydává knížečku filozof Zdeněk Neubauer, proč na půdě Občanského institutu probíhá víkendová konference věnovaná Tolkienově Středozemi? Je fantasy v principu špatná, eskapistická? Nebo tají skryté kouzlo a máme proč o ní přemýšlet a brát ji vážně?
Fantasy skrývá znovu povstávající útvar, který jsme jen načas přehlíželi. Vymysleli jsme pojem fantasy, abychom mohli znovu naslouchat velkým příběhům. Naše předsudky jsou v podstatě oprávněné - většina barevných obálek zaplňujících knihkupectví skrývá de facto harlekýny ve fantastickém hávu. Přehlížíme tak bohužel díla, která si zaslouží jiné zacházení. Literární kritika recenzuje s odpuštěním každý pšouk, který se tváří natolik kysele, aby mohl být brán za "vysoké umění", a i kdyby ve fantasy přišel nový Kundera, neštěkl by po něm zřejmě ani pes. Možná, že kouzlo Harryho a Gandalfa tuto bariéru prorazí.
Mluvíme o paradoxním žánru, jenž se rozkročuje od Tolkiena k Howardovi, od Lewise k Eddingsovi. Na počátku stojí americký časopis Weird Stories, publikující povídky o zaniklých civilizacích, pravěkých nestvůrách a oživených mumiích. Do magazínu přispívá i mladý básník Robert Erwin Howard. Z jeho povídek pomalu vystupuje jedna z dnes nejslavnějších fantasy postav - Barbar Conan.
Literárně jde skutečně o brak. Přitom však vrací do hry hrdinský epos - a hrdinský étos. Howard je nepochybně zahlcen primitivním darwinismem a jistou wagnerovskou monstrózností, přesto je ve své bezprostřednosti dojemný. Hrdinný barbar, pohrdající slabošskými mravy přejemnělé civilizace, vždy svým divošstvím a chladnou ocelí vítězí nad démony i perverzní krutostí civilizace. Mravní poučení je zřejmé - naše kultura potřebuje návrat k čistým primitivním pudům; teprve v původním divošství se skrývá pravé lidství.
Neméně zásadním je příchod J. R. R. Tolkiena. Jeho možná hlavní zásluha pro žánr tkví ve vysvobození elfů: z lesních skřítků se staly mocné bytosti, v podstatě lidé "před pádem", kteří jsou osvobozeni od neduhů a omezení, jež trápí lidstvo. Elfové neumírají stářím ani nemocí; o čem zpívají v písních, to se odráží v každé věci, kterou tvoří. Mají moc - kterou my pro nedostatek lepších slov nazýváme magií. Stejnou rehabilitaci Tolkien přinesl i trpaslíkům: z malých "zahradních ozdob" vyrostli sveřepí, tvrdí válečníci, horníci a řemeslníci, nad které není. Je půvabné, jak Tolkienova zdánlivě nejslavnější stvoření - hobiti - se neuchytila. Elfové i trpaslíci jsou jednou z lidských možností, kdežto hobity jsme již dnes - ještě opatrnější, ještě závistivější, ještě omezenější...
Fantasy světů je nepočítaně, za zmínku stojí jen pár. Zvláště v evangelických kruzích populární svět stvořil blízký Tolkienův přítel, před vydáním Pána prstenů neskonale známější "oxfordský profesor" a populární teolog Carl Stephen Lewis. Jeho Narnie, cyklus dětských příběhů ze země, kam "vedou tajné dveře", balancuje mezi alternativním mýtem a křesťanskou alegorií. Jedním z absolutně nejprodávanějších světových autorů je jistý Terry Pratchett. Pratchettovy knihy - odvážím se tvrdit - nemají s fantasy nic společného, jsou psány pro obyvatel e "globálního světa", a fantasy kulisy nejsou ničím jiným něž kulisami. Pád železné opony a prazvláštní svět postkomunistického postmodernismu zrodil další velkou osobnost, která - přinejmenším v Polsku - rehabilitovala fantasy jako "skutečnou literaturu". Oním autorem je Andrzej Sapkowski.
Stýskání na postavení fantasy vzalo zasvé - jeho pětidílný román o zaklínači a zaklínačce recenzovaly nakonec všechny prestižní polské deníky. Zaklínač je jedním z mála objevů na světové fantasy scéně. A je nepřehlédnutelný - jeho svět je neskonale složitější, interpretativnější, prostě soudobý. Zlo zůstává zlem, ale dobro je občas tak těžké rozeznat! Ve fantasy se nám vracejí velká vyprávění i velké příběhy. Příběh je skoro pohřben. Kromě židovských autorů vyrovnávajících s holocaustem moderní literatura na velký příběh rezignuje. A fantasy nám umožňuje se k němu vrátit. Lze po Osvětimi psát poezii? Lze psát tragický heroický příběh, když skutečnost je mnohem děsivější? Vyprávět velký příběh bez hávu fantasy by možná vůbec nešlo. Po šoa by to bylo nevěrohodné. Dnes je obtížné říkat trochu patetické věci, aniž se autor zesměšní. Fantasy nabízí ideální prostor.
Novodobá literatura slouží pobavení - v nejlepším smyslu toho slova. Ale staré příběhy byly k prožívání, "věření" - posluchač mohl své lidské situaci porozumět přes jiný příběh. Dnes nemáme mnoho příběhů, které by nás spojovaly. Imitatio Christi už dávno není v módě... Vrátíme-li se k současnému obrovskému nadšení pro Harryho Pottera a Pána prstenů, jako by divácká poptávka jen reagovala na nedostatek "jiných napínáků". Touha moderního člověka po dobrodružství a napětí v literatuře a filmu neklesla - ale po 11. září je vyřazen z provozu klasický thriller s výbuchy a teroristy.
A meče a kouzla jsou jen jiným tvarem pro stále stejný příběh, který jen pro naše poblouznění "realističností" v posledním půlstoletí vystřídaly pistole a špionážní satelity. Možná, že lze zformulovat ještě jeden výklad - klasická fantasy je v podstatě velmi konzervativní a tradiční. "Staré dobré", dnes často zapomenuté ctnosti jsou esenciální výbavou většiny fantasy hrdinů. Možná že dnes, kdy více než dříve vidíme úskalí přerelativizovaného světa, naše duše touží po útěšných příbězích ze starých časů, kdy zlo bylo zlem a hrdinství hrdinstvím.
Možná že nakonec rehabilitujeme i válečníka Conana, divokého v boji a galantního k dámě, stejně jako sebeobětujícího se Gandalfa. Možná, můžeme-li si dovolit divokou spekulaci, že naše civilizace neupadne do zkázy. Možná jednou budeme Usámovi bin Ládinovi "vděční", že nás probral z iluzí a přiměl k návratu k posledním ctnostem, které euroatlantický kulturní okruh má. Možná, že nám v tomto návratu fantasy příběhy pomohou.
