Strážnický Ústav pro lidovou píseň vydal v roce 1994 úctyhodný svazek zápisů z guberniálního sběru, uskutečněného na pokyn vídeňského ministerstva vnitra pět let předtím, než dvacetiletý Sušil začal ve svém rodišti sbírat první písně. Připomeňme také, že dnes vycházejí i sbírky moravských lidových písní plně čerpající z repertoáru dosud živého, jako například mohutná Miškeříkova sbírka "sedláckých". A leccos samozřejmě na vydání ještě čeká. Sušil začal sbírat na základě výzvy Františka Čelakovského v roce 1824 a svou první sbírku necelých dvou set lidových písní vydal roku 1835. O pět let později se objevila jeho druhá sbírka - s již širším záběrem a s více než dvojnásobným množstvím záznamů. A konečně v letech 1853 až 1860 vychází postupně nejrozsáhlejší a poslední sbírka Moravské národní písně. Tato třetí Sušilova sbírka se pak dočkala v roce 1941 kritického vydání s obrazovými přílohami, rejstříky a odbornou studií Roberta Smetany a Bedřicha Václavka. Toto vydání obsahovalo 2361 tematicky řazených textů a 2091 nápěvů rozčleněných do třinácti okruhů (písně posvátné, dějepravné, o lásce, svatební, o rodině, při zaměstnání, o vojně, hospodné, žertovné, alegorické a naivné, obřadné a pořadné s připojenými dodatky, Novou sbírkou a čtyřmi písněmi moravských Chorvatů). V roce 1951 vyšlo ještě v přetisku a nyní po téměř půl století je k novému vydání připravily společnými silami Mladá fronta a Argo velmi moudře jako fotoreprint s rozumně redukovaným počtem obrazových příloh. Sušilovy Moravské národní písně se brzy po svém prvním vydání staly na dlouhou dobu ojedinělým zdrojem inspirace pro řadu hudebních umělců a ještě o sto let později nečekaně sehrály významnou roli v historii českého folku: v závěru šedesátých let na ně narazil písničkář Jaroslav Hutka - zprvu je považoval za ohlasovou poezii, ale když pak zjistil, že jde skutečně o původní záležitost, zařadil písně ze Sušila do svého repertoáru. Svými alby Stůj břízo zelená a Vandrovali hudci tehdy Hutka upozornil na Sušilovu sbírku stejným způsobem, jakým na přelomu století zpopularizoval Erbenovu sbírku Mikoláš Aleš ve svém Špalíčku. Objevily se na nich i písně z dalších sbírek, nicméně právě Sušil se stal v té době téměř kultovní záležitostí a předmětem nejen skutečného zájmu, ale i jistého snobismu generace sedmdesátých let. Pro nemalý počet posluchačů nicméně představovaly tyto nahrávky v sedmdesátých letech první živý kontakt s lidovým uměním a také v dané době nanejvýš potřebnou alternativu k problematickému dědictví folklorismu let padesátých. Jestliže první vydání této sbírky v šedesátých letech minulého století údajně vázlo pro malý zájem odběratelů, o více než sto let později už byla po mnohdy defektních exemplářích poválečného vydání v pražských antikvariátech velká sháňka. Nyní máme v ruce nanejvýše kvalitní vydání páté a jeho další osud už můžeme jen sledovat s jistou zvědavostí: Kdy, kde a především v jaké podobě se teď setkáme se Sušilovými Moravskými národními písněmi na naší hudební scéně?
JAN SOBOTKA
