RECENZE: To je divadlo! volají z poloprázdného vinohradského hlediště herci

Bravo! To je divadlo! zaznívalo z publika při závěrečné děkovačce reprízy Zmoudření Dona Quijota v pražském Divadle na Vinohradech. Slova provolával herec Michal Dlouhý, takže těžko říci, zda tak nečinil především z herecké kolegiality. Byla však zcela na místě.

Režisér Martin Čičvák se po několika letech odmlky opět vrátil na zdejší scénu ve velkém stylu. 

Zinscenoval drama Viktora Dyka, který se před sto lety inspiroval příběhem Dona Quijota, aby vytvořil vlastní verzi Cervantesova příběhu o boji s pověstnými větrnými mlýny.

Ty v Dykově případě na scénu nepatří, přesto český dramatik pojímá Quijotův příběh jako věčný rozpor mezi bezuzdným sněním blouznivce a realitou jeho přízemně ustaraného okolí. Hlavní hrdina na pódiu absolvuje doslova hegelovskou triádu – od prvotní iluze přes následnou deziluzi až k finálnímu smíření.

Titulní role připadla Tomáši Pavelkovi, který opět dokázal, že takové zadání zvládne a velký vinohradský prostor utáhne. Quijotovu úvodnímu snění dodává zarputilost, finálnímu rozčarování u večeře s Dulcineou přesně dávkovanou špetku komičnosti. Herci přesun ze Švandova divadla prospěl a posunul jej dál.

Sancho Panza Ondřeje Brouska zůstává v pozadí a Pavelkovi pouze přihrává, tradiční devízou je však Brouskova přirozená muzikálnost, díky které inscenaci dozdobí několik živých harmonií.

Standardem u Čičvákových režií zůstává zajímavá a přitom funkční scéna v podání Toma Cillera. Tvůrci tentokrát využili nafukujících se koulí různých velikostí, díky kterým skvěle ilustrují scénu setkání milenců na skalách. Či třeba vyjádření Quijotova ztroskotání, když se ústřední dvojice zaplétá do polovyfouklé hmoty. 

Zmoudření Dona Quijota

75 %

Divadlo na Vinohradech

premiéra 7. února 2020

režie: Martin Čičvák

hrají: Tomáš Pavelka, Ondřej Brousek, Naďa Konvalinková, Eva Režnarová, Zuzana Vejvodová, Otakar Brousek ml., Aleš Procházka, Jana Kotrbatá, Ondřej Kraus, Marek Lambora, Andrea Černá

Často kritizované užití kamery na scéně zde svou střídmostí pomáhá režisérovi budovat atmosféru „poslední večeře“. Detailní filmové záběry totiž ostří hrdinovo tragikomické prozření i finální drama. To rozhodně není nečekané (Dykova předloha ostatně trochu zestárla), ovšem právě díky dobré režijní a herecké součinnosti vyznívá přesně tak, jak má.

Lehce srozumitelný příběh, výkony hlavních představitelů, poutavá scéna. To je přesně styl činohry, který Divadlu na Vinohradech sluší. Je proto smutné, že se hned na první repríze zaplní sál jen z poloviny a závěrečné ovace stojí především na kolezích v hledišti.