„Se sestrou jsme už dva tři roky uvažovaly o napsání pohádky, která by byla využitelná pro děti v terapii. Nikdy ale nebyl ten správný čas ani nápad,“ říká Klára Veselská, klinická dětská psycholožka a psychoterapeutka. Když pak veřejný prostor zahltily informace, ve kterých se těžko orientovali i dospělí, obě pochopily, že ten správný moment právě nastal.
„Chtěly jsme dát i menším dětem srozumitelný kontext, tak aby mohly celé situaci lépe porozumět. Pokud si totiž pojmenujeme to, čeho se bojíme, dáme tomu konkrétní podobu a víme, jak sami aktivně bojovat, náš strach se zmenší,“ vysvětluje motivaci k projektu, který vznikl pro bono.
Pohádka, ve které se zlému králi Koroňákovi a jeho kumpánům Virusákům postaví malý Jeník se sestřičkou Alžbětkou, je dostupná v sedmi jazycích včetně češtiny, angličtiny nebo němčiny a nové překlady jsou na cestě. Největší zájem autorky prozatím zaznamenaly ve Slovinsku, kde Alice Čop, divadelnice a absolventka pražské DAMU, žije.
Podporu projektu vyjádřila nejen média, ale také slovinský Syndikát policistů, tamní Družstvo psychologů nebo organizace lékařů Mladi zdravniki. Samosprávy některých měst se rozhodly pohádku distribuovat do domácností formou omalovánky, jiní si ji posílají vzájemně přes sociální sítě. „Jeden tatínek s dětmi, oblečenými jako superhrdinové, ji natočil jako krátké video a dal na YouTube,“ popisuje Čop.
Z českých institucí pohádku O zlém draku Koroňákovi doporučuje například Asociace klinických psychologů. Publicista Jeroným Janíček se ji rozhodl natočit ve studiu a podložit hudbou.
Autorem výtvarné podoby draka je taktéž absolvent DAMU, režisér Kajetan Čop. Zbylé ilustrace nakreslily děti ze základní školy z města Velenje pod vedením učitele Roberta Klančnika. Podle Veselské děti vnímají nastalou situaci dost individuálně. „Mnohé menší děti byly nepochybně zejména zpočátku zmatené, cítily nejistotu z toho, že se jim i celé rodině narušil známý denní režim. Děti odečítají emoce od svých rodičů, a to byla situace, kterou si napřed museli v sobě uspořádat dospělí,“ vysvětluje Veselská.
Některé děti se tak rodičům svěřovaly s obavami, že Zem napadli mimozemšťani, jiné zas usínaly s plastovou pistolkou pod polštářem. „Děti nemají abstraktní myšlení, nedokážou si představit virus, mnohdy kolem sebe slýchaly různá slova, kterým nemohly rozumět,“ popisuje dál.
Jinak se ale jako všichni ostatní musí i ti nejmenší vyrovnat především s překážkami, které jim brání v každodenních aktivitách. Pohádka se proto snaží nabízet terapeutickou a edukativní alternativu. „Doufáme, že pomůže i rodičům, protože jim poskytuje vodítko, jak dětem srozumitelně vysvětlit, proč máme nosit roušky, proč si máme mýt více ruce a proč teď povětšinou nemůžeme navštěvovat prarodiče. A také že je v pořádku, jak jsme někdy zmatení, smutní nebo naštvaní,“ dodává.
Pohádkou chtěly autorky navíc vyjádřit svůj dík všem, kteří se ocitli v první linii boje s koronavirem. Zároveň doufají, že společnost nastalou situaci přijme jako příležitost k růstu. „Nutnost zastavit se v našich životech může přinést řadu podnětných otázek včetně těch, kdo nebo co je pro mě opravdu důležité a co mně nebo naší rodině pomáhá zvládat těžké situace,“ shodují se.
