Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Zlínská galerie teď patří kraji

  12:46aktualizováno  12:46
Státní galerie ve Zlíně, kterou dosud spravovalo ministerstvo kultury, přešla do správy Zlínského kraje. Oficiální předání galerie, která sídlí ve zlínském Domě umění, se uskutečnilo 25. července na ministerstvu kultury v Praze. Tato změna se brzy projeví i novým názvem instituce. "Líbil by se mi název Galerie výtvarného umění Zlín," říká ředitel galerie Ludvík Ševeček.

Jaké změny pro vaši instituci očekáváte?
Domnívám se, že žádná podstatná změna by se navenek neměla odehrát.  Dosud jsme vykonávali svou činnost z pověření ministerstva kultury  a teď bychom tak měli činit z pověření kraje. Nelze vyloučit, že se vyskytnou určitá nedorozumění, ale zároveň se otevřou i nové možnosti pro instituci, která byla často v regionu vnímána spíše jako cizorodý prvek.
Dosavadní zřizovací listina pozbude platnosti a vznikne zcela nová. Domnívám se, že  hlavní poslání naší galerie, to znamená péče o určitou část národního kulturního bohatství, zůstane zachováno a to bude zakotveno i v nové zřizovací listině krajské. Na objemu finančních prostředků a představách politické reprezentace bude potom záležet, jaké další činnosti by se naše zařízení ještě mělo vykonávat.

Galerie se v posledních letech vyprofilovala jako výzkumné pracoviště, zabývající se studiem českého moderního umění. Kdysi jste zmínil, že pořádání výstav se  vlastně děje jaksi nad rámec úkolů, jež vám svěřilo ministerstvo kultury. Co tedy vlastně bylo dosud vaší hlavní doménou?
Jsme sbírkotvorná instituce a předmětem našeho zájmu je umělecké dílo, tedy estetická hodnota, o niž musíme z různých stránek pečovat - ve smyslu technickém, respektive restaurátorském,  ve smyslu badatelském, osvětovém a v rámci možností i propagačním. Za obrovský úspěch lze považovat, že řada obrazů z našich sbírek prošla nejvýznamnějšími světovými galeriemi v Paříži, v New Yorku a podobně. V dokumentaci lze vyhledat, v jakých prestižních publikacích byla díla z našich sbírek uveřejněna. Jméno Zlín se díky tomu objevuje v pozoruhodných souvislostech. Proto by bylo nanejvýš vhodné dané zaměření nadále rozvíjet.

Věnujete se rovněž studiu architektury…
Intenzivně se zabýváme vším, co souvisí s ojedinělým prostředím baťovského Zlína, jehož hodnoty vnímáme jako jakýsi náš druhý depozitář. Celkově se však o tento cenný odkaz nikdo nestará. Z praktického hlediska, zda něco zbourat nebo opravit, možná ano, ale Zlín jako celek nikdo jiný, než my, systematicky nestuduje. Podařilo se nám například získat grant od Nadace Tomáše Bati  na průzkum baťovských měst v Evropě a zjistili jsme, že na starém kontinentu existuje celkem 16  městeček pro 5 až 10 tisíc obyvatel, která jsou v daleko lepším stavu, než samotný mateřský Zlín. Vypadají jako nově vybudovaná a jejich občané jsou hrdí, že v nich žijí. Ale to jen na dokreslení našich aktivit. Architektonická sbírka, kterou v naší galerii vytváříme, by si už nyní zasloužila samostatnou expozici.

Do pořádání Salonů a Prostorů Zlín jste se tedy dali z vlastní vůle, nad rámec předepsaných povinností?
Ano. Rád bych vysvětlil určité opomíjené skutečnosti. Galerie zaměstnává včetně mne dvanáct lidí, nepočítám-li úklid a dozor. To je zcela zanedbatelný počet vzhledem k výkonu, který tato instituce podává. Řadu aktivit děláme jaksi navíc. V průběhu devadesátých let jsme jako jedna z mála českých galerií prakticky vyřešili problém regionality. Navázali jsme přitom na baťovské tradice a snažili se v regionu objevovat významné a mnohdy opomíjené autory a uvádět je do patřičných souvislostí tuzemské i mezinárodní výtvarní scény.  Přitom nám bylo poněkud paradoxně vytýkáno, že se o region málo zajímáme. Domnívám se, že často jde o nedorozumění z neznalosti.

Salony však nejsou zrovna prezentací místních umělců…
Máme ve svém fondu Toyen, Štýrského, Kubištu, Čapka, Janouška, Baucha - a přitom mnozí z těchto autorů byli zakoupeni z baťovských salonů ve třicátých letech. V přerušené kontinuitě jsme chtěli pokračovat a zavedli jsme jakousi průzkumnou výstavní činnost, tedy pořádání takových výstav, jež jsou koncipované jako odborná sonda k doplnění sbírek. Poslední dvě místnosti naší stálé expozice jsou určitým dokladem této úspěšné snahy: máme tam Václava Boštíka, Karla Nepraše, Jiřího Sopka, Svatoplula Slovenčíka, Jaroslava Hovadíka, Reného Hábla. Tito autoři se představili i na obnovených zlínských salonech.
Usilovali jsme o to, udělat něco pro region, proto jsme přišli s koncepcí výstav, které by stimulovaly především mladou generaci výtvarníků - aby měli motiv být dobří a dostat se na Salon mladých a třeba i do sbírek naší galerie. Pro začínající autory je účast na našich výstavách prestižní debut, vnímají to jako velkou možnost a domnívám se, že to by mělo do budoucna pokračovat. Tato instituce si několik let vytvářela kontakty a důvěru odborné veřejnosti, nasadili jsme určitou laťku a tu by bylo dobré udržet, neboť je to ve prospěch celého regionu.

Výtvarníci přesto často poukazují, že dostat se na Salon je téměř nemožné a klíč, podle něhož  vybíráte autory, dodnes mnozí nechápou…
Výběr vystavujících nelze nikdy udělat zcela objektivně, i když za kvalitu prezentovaných děl vždy ručí odborná jury. Přesto dbáme na to, aby zastoupení autorů ze Zlínska bylo co nejsilnější a vždy početně vedou hned po tvůrcích z Prahy a Brna. Rád bych v těchto souvislostech zdůraznil, že ve výstavním programu naší galerie zcela převažují přehlídky tvorby výtvarníků z regionu. Jedná se o autory, jejichž díla lze zařadit do kontextu českého umění. Jejich počet, troufám si říci, díky činnosti naší instituce, v posledních letech roste.

Nemáte obavy z toho, že dosavadní zaměření galerie se v nových podmínkách může změnit?
Z dosavadních jednání s představiteli kraje mám velmi pozitivní dojem. Věci, které v našem zařízení děláme, jsou často na hranici fyzických i psychických sil. Myslím si, že kraj nám může významně pomoci třeba s propagací, ale i s organizací určitých akcí. Máme odborný kredit mezi badateli a mezi výtvarníky, ale scházejí nám peníze i lidská kapacita.

Aby galerie mohla fungovat ve svém stávajícím rozsahu, potřebuje od kraje v příštím roce necelých pět milionů korun, které dosud poskytovalo ministerstvo kultury.  Je to podle vás dostatečná dotace, nebo jde o nutné minimum?
Rozpočet na letošní rok jsou čtyři miliony šest set tisíc korun a to jsou peníze jen na provoz. Veškeré publikace vydáváme díky grantům. Při pořádání prvních Salonů bylo naším významným partnerem město Zlín, řada našich aktivit je závislá na sponzorech. Částky, které můžeme vyčlenit na nákup uměleckých děl, jsou opravdu jen symbolické. Některý rok 120 tisíc, jindy 150 tisíc korun. Přesto však za ně pořídíme minimálně deset nových exponátů. Z toho je patrné, že díla získáváme výrazně pod jejich reálnou hodnotu. Něco darem, někteří autoři si považují za čest mít obraz či sochu v našich galerijních sbírkách a oceňují, že jim uspořádáme výstavu.

Jak si představujete pomoc, kterou byste mohli nabídnout místním tvůrcům
Nejsme schopni se při stávající kapacitě rozdvojit. Nelze se plnohodnotně starat o sbírky v tom rozsahu, jak jsme to dělali dosud, a ještě vytvářet zázemí pro regionální výtvarníky. Tím bychom mohli ztratit kontinuitu a kredit ve věcech, v nichž jsme deset let pracovali. Je však ještě otázka, jestli by to k něčemu vedlo. Ze zkušenosti vím, že pokud iniciativa nepřichází přímo ze strany těch potřebných, potom žádné snažení nemá smysl. Faktem je, že tady schází partner z oblasti živého umění. Je to nevyřešená oblast. V cizině mají výtvarníci v hlavních centrech regionu své výstavní sály, v Německu zvané Kunsthalle, na Ostravsku se umělci už asi tři roky organizují a chtějí ovládnout bývalé výrobní haly ve Vítkovicích a zřídit v nich výstavní prostory s městem placeným dozorem.
Rozhodně  bychom chtěli poskytovat metodickou a poradenskou pomoc, ale impuls musí přijít přímo ze strany výtvarníků.

Umělci žijí uzavřeni ve svých ateliérech, tvoří a třeba ani nemají chuť něco organizovat.  Navíc ve Zlíně jsou značně atomizovaní, téměř se navzájem nestýkají.  Možná očekávají, že by jim v jejich zviditelnění a vzájemné komunikaci měl někdo pomoci, nemyslíte?
Atomizace mezi umělci skutečně existuje, ale nejen mezi nimi. Je to jev, který se v celé společnosti výrazně projevil po roce 1990. Předtím se integrita držela násilím, potom vyšlo najevo, že každý je raději na svém písečku. Je nutné, aby se našli lidé, kteří budou mít vůli pro výtvarný život v kraji něco udělat, vytvářet podmínky pro soustavnější prezentaci tvorby širokého počtu regionálních autorů. Ale ti by zase měli vyvíjet konstruktivní aktivitu a jednat s představiteli kraje. Taková iniciativa je v souladu s bytostnými zájmy naší galerie a my jsme připraveni ji podpořit.

Autoři:



Nejčtenější

Je to výprodej našeho kamarádství, reaguje Viewegh na slevy svých knih

Spisovatel Michal Viewegh v pořadu Za scénou

Euromedia, nový nakladatelský dům Michala Viewegha, láká na letní povídkový soubor Město mezi zelenými kopci, na kterém...

GLOSA: Brutal Assault opět dokázal, že patří k evropské špičce

Záběr z festivalu Brutal Assault 2018

Kolem 19 tisíc lidí dorazilo do areálu pevnosti Josefov v Jaroměři na letošní ročník festivalu Brutal Assault. A...



Spisovatelé napadli koncert Karla Gotta v Lipsku. Přitom žádný nebude

Karel Gott v pražské O2 areně 12. června 2018

Část Asociace spisovatelů se rozhodla napadnout říjnové vystoupení Karla Gotta v rámci Roku české kultury v Lipsku. Z...

KOMENTÁŘ: Dívejte se! Oscara získává největší tupost roku

John Nelson, Gerd Nefzer, Paul Lambert a Richard R. Hoover. To je sestava,...

Málokdy se vidí, aby více než šest tisíc vážených osobností spáchalo v jediném okamžiku hromadnou společenskou...

KVÍZ: Jak znáte Rychlé šípy a Jaroslava Foglara, plantážníci?

Rychlé šípy

Mirek Dušín, Jarka Metelka, Jindra Hojer, Červenáček a Rychlonožka. Příběhy Rychlých šípů od Jaroslava Foglara hltaly...

Další z rubriky

KOMENTÁŘ: Příští obětí vlny korektnosti může být Ježíšek nebo Vinnetou

„Malá černoška“ z přelomu 18. a 19. století se v Amsterdamu nově jmenuje „Dívka...

Až ve středu poběží v televizi oblíbená vánoční komedie Láska nebeská, vychutnejme si pořádně okamžik, kdy v ní děti...

V 93 letech zemřela Luba Skořepová, herečka zkoumající záhady přírody

Luba Skořepová

Ve věku 93 let zemřela herečka Luba Skořepová. Hrála v Národním divadle, desítky postav vytvořila i v televizních...

OBRAZEM: Od Ungeltu po Zlín. Co přejí do nového roku čeští umělci

Divadlo Ungelt, Praha

Na závěr roku tradičně vybíráme z došlých novoročenek od kulturních institucí, jako jsou galerie, divadla nebo...

Vzpomínáme: Kdo nechal sestru jíst mouchy a kdo chutnal žížaly?
Vzpomínáme: Kdo nechal sestru jíst mouchy a kdo chutnal žížaly?

Když jsem u nás v kanceláři řekla, že chystám článek o příhodách z dětství, spustila se lavina vzpomínání. Redakce se smíchem rázem otřásala v základech. Jedna si ostříhala řasy, druhá si touhu po papouškovi splnila v bažantnici, třetí nutila mladší sestru jíst mrtvé mouchy… a to není zdaleka všechno!

Najdete na iDNES.cz