„Cestujeme napříč časem,“ říká v nadsázce režisér Radim Špaček, který ve dvou dekoracích z rozdílných dob dokončuje Zlatý podraz.
Ve čtvrtek padne poslední klapka příběhu o lásce, politice a basketbalu, který se odehrává od konce 30. do počátku 50. let a vychází ze skutečných, málo známých osudů našeho basketbalového týmu.
„Mě na něm zajímá hlavně politika, která mladé kluky toužící jen po basketu semlela, producenta zase milostný vztah rozdělený železnou oponou a diváci z řad fanoušků si nejspíš vyberou sportovní linku,“ popsal režisér.
Souběžně s natáčením se už dělá hrubý střih, takže termín premiéry k výročí republiky se stihne. Závěrečné scény hostí bývalá mladoboleslavská věznice, kde z cel i chodeb stále čiší bezútěšnost. Filmaři ji využívají často, točila se tu Milada i Bohéma, nyní se tu střídají hned dvě temné éry naráz.
Zatímco Majer získává v maskérně krvavé šrámy po ranách gestapáků, Březina čelí tlaku komunistické tajné policie. „Vám nevadí, že je to agent CIA?“ ptají se na cizince, který přišel pozdravit český tým po zahraničním zápasu. A když mladík namítá, že amerického přítele trenéra Valenty zavražděného za války skoro nezná, dotírají dál: „Vy tedy nechcete pomoci svému nemocnému tatínkovi?“
Načež se štáb stěhuje do gestapácké kanceláře, kde o pár let dříve zmíněný trenér naběhne hlavou proti zdi. Než kaskadéři změří, jak se změkčená stěna musí zvýšit, Majer vysvětlí: „Jaroslav Valenta byl tajemník YMCA, odbojář, který při výsleších nezradil a zranil se vlastním skokem tak, že už nebyl schopen vypovídat a nacisti ho popravili. To je pro mě skutečný hrdina. Já bych to nedokázal,“ přiznává Majer, než se rozběhne k osudovému nárazu. V kinech bude k vidění od 25. října.
