Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Zlatý hlas z Prahy zpívá Německu

  0:31aktualizováno  0:31
Karle, za půl hodiny na jevišti. Hlas Jutty Birgdenové není naléhavý. Spíš jen mateřsky připomíná. Sekretářka Karla Gotta pro Německo, ve funkci třiadvacet let, dobře ví, že Karel je "zuverlässig". Spolehlivý. Ostatně, tady v šatně si ho už pohlídá každou minutu. Jen mrkne na židli, zda vše připravila. Zlatisté lesklé sako, košili, motýlek. Bílou košili před chvílí přežehlila.

"Tohle že jsem řekl?" Zpěvák se diví a zdá se, že pro autorizaci svého rozhovoru zapomněl na plný sál o poschodí výš. Nahlíží do papíru se zaujetím, jako by to byla objevná práce pro Akademii věd.
"Řekl jste to."
"Tak to dnes řeknu jinak. Tady, pane redaktore, jak se mně ptáte..."
Paní Jutta mrkne na hodinky: "Karle, dvacet minut."
Shodí ze sebe košili, lehce se protáhne. "Je tam dnes dlouhá předehra, to já stihnu."

Má bříško, povolenou břišní stěnu, ale tenoři mívají břicha obří. Ramena pevná, široká, prsní svalstvo přece jen poněkud ochablé. Jak tak stojí v krátkých spodkách, není na nohou patrná svalová atrofie. Dobře udržovaný, pěstovaný šedesátník. Za deset minut je oblečen. Fotoreportér jej zachycuje ze všech stran. Gott si obouvá boty. "Ne, tohle nefoťte, to nechci, to vypadá člověk divně."

Nikde žádná maskérka, žádný make-up. Gott se nelíčí. "Obličej mi musí dýchat, má na diváky působit, že před nimi stojí člověk, ne vosková figurína." Sekretářka zkontroluje, jak sedí u krku motýlek, a lehce Gotta přičeše. Se zalíbením. "To mu už dělám pětadvacet let. Mein lieber Karl," rozpovídá se, "zůstal v životě věrný jen dvěma ženám, své hospodyni, která mu vaří, a mně, která z něj nespustí v Německu oči. Žehlím mu, chodím s ním nakupovat, vedu jednání. Za ty roky mi prošly rukama miliony."

Z vedlejší šatny už vyhopkovaly dvě vokalistky, z protějších dveří vyšla kapela ve smokinzích, její šéf Pavel Větrovec má na smokingu kožené klopy. Když nakoukne do Gottovy šatny, mrknou po sobě. Zpěvák kývne. "Jdem na to." Už v tuhle chvíli kapelník pozná, zda je Gott ve formě. "Podle hlasu, a pak jak působí psychicky." Ještě si Gott vyzkouší hlas, pravé ucho si přikryje dlaní a chodbou se rozklene tenorové áááá áááá. A vykročí k dalšímu koncertu v Německu. Za ta léta jich byly stovky.

Téměř utajený koncert
Fanynky v sále se už zklidňují. Jak loupou očima po šatech soupeřek - před Karlem Gottem se jako soupeřky cítí - blesky jejich pohledů proteplují sál. Se svými 943 místy je téměř naplněn. A přesto je to vlastně utajený koncert. V okolí kulturního domu Fontane Haus, postaveného před čtvrt stoletím na obrovitém sídlišti v bývalém Západním Berlíně, se z plakátů Karel Gott neusmívá. Ani vidu po "goldene Stimme aus Prag," zlatém hlasu z Prahy.

"Nic jsme nedostali, ani vstupenky, ani plakáty," vrtí hlavou dvě hodiny před koncertem Michael Bitomski, ředitel Fontane Hausu. Nerozumí tomu. "Náš milý Karel..." Říká "unser lieber Karl", jako by Gott už snad získal německé občanství či dávno byl součástí německé kultury. "Náš milý Karel sice popularitu neztratil, ale dost dlouho neměl nový šlágr, trochu v povědomí odezněl. Přicházejí nové vlny. Ale víte co, zeptejte se na vstupenky v Theater Kasse."

V divadelní pokladně, na pěší zóně sídliště, několik kroků vedle, něco mají. "Pár vstupenek nám pořadatel poslal, od sedmdesáti do sta marek," oznamuje pokladní. Gottfried Laur, dlouholetý pořadatel Gottových koncertů v Berlíně, dává toto představení pro své klienty. Jako mimořádnou pozornost. Jen zbytek vstupenek uvolnil do prodeje.

"To je i obchodnický tah," vysvětluje Gottova sekretářka. "Karel zpívá v prosinci na vánoční show, v hale ICC v centru, a tak žádné jiné plakáty dva měsíce před tímhle vystoupením." Nepáchá snad pořadatel smrtelný hřích na všech těch Gottových fanynkách vůkol, v obrovitých sídlištních blocích ze sedmdesátých let? Jsou tu nějaké? Zkusme to.

U stolečků v kavárničce pod širým nebem, v centru pěší zóny, je nabito. U jednoho vysedávají dvě ženy. Elegantní, středního věku, od jejich dlouhých marlborek létá popel na všechny strany.

"Promiňte, víte o tom, že tu dnes večer zpívá Karel Gott?"
Do tváří se jim vedral obrovský otazník. "V Berlíně?"
"No, tady přímo u vás. Fontane Haus."
"Kann nicht sein. To nemůže být. To bychom věděly."
"Ale zpívá. Lístky mají v Theater Kasse."
Později, po koncertě, jedna z nich, v blonďatém přelivu nepřehlédnutelná, se staví pod hlediště do fronty na autogramiádu. Září blahem.

Kytice, polibky...
Po dvě hodiny sál rezonuje Gottovými hity, výlety do italského bel canta či jadrných německých lidovek. Kapela Pavla Větrovce kouzlí nečekané kombinace barev. "Záleží na aranžmá, můžeme znít jako big band či jako malý symfonický orchestr." Pět dechových hráčů na trumpetu, hornu, trombon, trubku, altsaxofon i tenorsaxofon, klarinet a flétnu. A v rytmice kytara, basová kytara, bicí a dva hráči na klávesy, klavír a syntetizér.

"Je to taková zlatá střední cesta pro zpěváka, který se toulá od rocku přes country, bel canto a lidovky až k opeře," říká kapelník, dirigující svůj ansámbl od klavíru. Obecenstvo - převážně od čtyřiceti do šedesáti, třicetiletí v menšině, jen málo teenagerů k vidění - naslouchá vděčně. Dvě třetiny žen nadšeně. Některé maminky už přivedly dcerušky.

Stárne obecenstvo se zpěvákem? Gott si to nepřipouští. "Prosím vás, to mi říkali už v sedmdesátých letech. U mě jsou to sice jiní teenageři než na rockovém koncertu, ale přicházejí. A jestli budu zpívat ještě za dvacet let, zase přijdou noví, mladší." Občas, dost často jedna z divaček nenápadně, leč rozhodně přicupitá pod rampu jeviště. Počká si, až potlesk dozní, a podá milému Karlovi kytici. Leckdy je to malá botanická zahrada, výtvarné květinářské dílo.

Když už je tu a je to pro ni sladký okamžik, chce Karlovi také něco sdělit. Že je báječný, že jej zbožňuje, že... Tok nálady v sále se zastaví. Gott cítí, jak její křivka padá, jak řemen na soukolí atmosféry prokluzuje, rychlost se ztrácí. Nemůže však svým muzikantům pokynout: Hrajte dál, hrajte dál!

"Ona mi něco říká, lidé to neslyší, nastane rozpačité ticho a vteřiny mi připadají jako minuty." Gott nedává hranici mezi jevištěm a hledištěm hlídat, jak někdy bývá zvykem u západních hvězd popu. Je to volná zóna. Své posluchačky tohle jednou naučil a bourat tradici už nehodlá. "Zklamat ženu? Takové zklamání může trvat dlouho."

Co by za to někteří zpěváci dali, mít tak po vystoupení mikrobus nacpaný květinami! Ale nakonec, kam s nimi? Někam se dát musí. Gott je v šatně nenechává, připadalo by mu to nevděčné, jaksi neuctivé. "Dřív jsme je přiváželi do nemocnic nebo do domů důchodců," vzpomíná Gottova sekretářka. "Jenže personál těchto zařízení to neviděl rád, bral to s nelibostí, zvadlé květiny musel pak vyhodit."

Na turné, kdy se druhý den už zase jede do dalšího města, nechává Gott kytice v recepci hotelu. "Možná vás to potěší," říká zdvořile. A když turné končí? Rozdá kytice muzikantům. "Snad tím jejich manželky neurazím, když si kluci vezmou pugéty. Hráli se mnou a je to, jako by kytice byly u mne doma."

Někdy se obdivovatelka pod rampou nespokojí pár slovy a lehkým přitisknutím tváře na tvář. Ukáže si prstem na ústa, vyžaduje polibek. "To pak se jako úplně netrefím, jako by to bylo z pódia dolů těžké." Ale je připraven na vše. "Á, Ebony je opět tady, vítám tě..."

Černý velký pes s bílým obojkem se postavil na zadní a své tlapy opírá o rampu jeviště. Jeho majitelka sedí v první řadě. Gottova sekretářka tvrdí, že v Německu přichází na každý koncert. Včas se dozvěděla i o tomhle vystoupení. Na tváři má tmavé brýle, žije ve tmě. Oslepla po náročném léčení mozkového nádoru. "Karlův zpěv, to je moje světlo," říká.

Po Lady Carneval potlesk neutichá
Gott zpívá téměř bez přestání. Jen dvakrát třikrát ponechá jeviště duetu dvou vokalistek. Táňa Málková, dlouhonohá blondýnka v červené róbě, sahá i do strun houslí. Naučila se to na kroměřížské konzervatoři. Hraje v německé písni An jenem Tag, Onoho dne.

Zpěvák se za večer třikrát převléká. "Košili má mokrou po dvou třech písních," prozrazuje paní Jutta v úloze garderobiérky. Občas si v zákulisí do poslední vteřiny přehrává ze svého modrého diskmana píseň, kterou má právě zpívat. Pak strhne sluchátka z uší a rovnou portálem namašíruje na jeviště. Je to pojistka u písní, které nemá v krvi.

"U zažitých písní nemyslím na text, jen se mazlím s melodií."  Pamatuje si desítky textů, ale jakmile píseň přestane zařazovat do repertoáru, už ji nenosí v hlavě. Paměť mu přece jen slábne. "V šedesátých letech jsem si text pětkrát přečetl a měl ho jako na fotografii, bez obav a přemýšlení."

Gott zpívá tenhle večer výhradně německy. V Německu takhle zpívá vždy. Hity od českých autorů si dal do jednoho přeložit. Žádný zpěvák, ať z kterékoli země, nezpívá v téhle zemi jinak. Až na Francouze, ti z jeviště i francouzsky mluví. O český verš tedy Gott v Německu vůbec nezavadí? Ale ano, jakmile se ze sálu někdo česky ozve anebo rozpozná, že tam sedí Češi.

"To pak zpívá třeba Lady Carneval napůl, něco česky, něco německy," říká Gottova sekretářka. Když se rozklene Lady Carneval, bývá to zaručený úspěch. Ať jakkoli omšelý může už připadat její festivalový glanc, vytrysklý kdysi za jedinou tvůrčí noc - vždyť Gott ji zpívá už přes třicet let - je vždy jedinečné ji slyšet live. Ne od televizního Gotta, ale od toho hmatatelného, jemuž zrovna pot ukápl z tváře.

Sál Fontane Hausu bouřlivě tleská. Takhle hřímávala i Westfalenhalle v Dortmundu a Deutschland Halle v Berlíně. "Ty časy, kdy Karel zaplňoval patnáctitisícové haly za policejní asistence, jsou přece jen pryč," povzdechne s chvilkovou nostalgií paní Jutta.

Tehdy jej Němci přijímali jako zjevení. Gott, německy bůh, jim  božským tenorem vstupoval na uklopýtanou nekončící cestu za blahobytem, plnou infarktů, jako zvěstovatel idyly lásky, onoho sladkobolu z pohádek o štěstí. "Posel dobrých zpráv" hýřil zapamatovatelnými melodiemi. Mnozí si mysleli, že si za své umělecké jméno zvolil právě boží jméno. Gott. Věřili tomu. Vždyť Gott jako příjmení v Německu sotva existuje. Gottlieb, Gottschalk, prosím, ale Gott?

Mnohokrát jim to musel jejich Karel vysvětlovat. "Zvolit si takové umělecké jméno? To bych se musel stydět, říkat si Bůh. Přinejmenším by to byl hrozný nevkus." Koncert je na vrcholu, po Lady Carneval potlesk neutichá, zpěvák do něj hovoří, napůl se už loučí. A zpívá Bocelliho Time To Say Goodbye.

Podle dramaturgie téhle Gottovy koncertní šňůry, končící nazítří ve Zhořelci, je to plánovaný závěr koncertu. Záplava kytic, děkovačka. Gott i kapela se uklánějí. "Z klaněček vycítíme náladu. Koncerty mívají různou atmosféru, někdy je odvázanější, jsou haly, kde lidé řádí, jindy se chovají decentněji." Mezi přídavky jako osvědčená roztleskávačka zasvítí italská Funiculi a pak...

Závěrečný rituál večera
"Ich sing ein Lied, allein für dich, mein leztes Lied..." Jen pro tebe zpívám svou poslední píseň. Gott naposledy v tenhle večer zaútočí na ženská srdce. Je to frontální útok. Slzy nepočítejme.

"Lecjaká žena v sále má opravdu pocit, že zpívám jen pro ni. Je to skoro modlitební meditace, uklidňuje. Jako kdybych chtěl říci amen." Je to v Gottově kariéře píseň pozoruhodného osudu. Složil ji kdysi Američan Eric Carmen, jmenovala se All By Myself, na motivy druhého Rachmaninova klavírního koncertu. "A deset let po Palachově smrti ji pro mě otextoval Zdeněk Borovec. A já zpíval Kam tenkrát šel můj bratr Jan..."

Poté, co se s písní objevil na televizní obrazovce, nastal malér. Pro soudruhy byla neúnosně pobuřující. Jak Gott vzpomíná, mělo se stáhnout i album s touhle písní. Nakonec se to ututlalo, vyznělo do vytracena. Jen o bratru Janovi už nesměl zpívat. Znovu si na tu píseň vzpomněl, když jej gramofonová společnost Polydor vyzvala, aby si natočil album svých hitů, a výběr nechala na něm.

A tak píseň dostala opět nový, už třetí text: Ich sing ein Lied, allein für dich. V Německu je posledním Gottovým šlágrem. Dozpíval. Potlesk jej doprovází do šatny. Převlékne se a pak se několika přátelům, s nimiž uvolněně klábosil, omluví: "Já ještě musím jít podepisovat."

To je závěrečný Gottův rituál večera. "Nejsem z těch zpěváků, kteří, když zazní poslední tón, už jsou jednou nohou v rolls-roycu." Sál se dávno vyprázdnil, působí cize a studeně, jen pod jevištěm nedočkavě vyčkává dobrá stovka žen. Mistr si přisune židli k rampě, nakloní se nad ženský dav a trpělivě podpisuje připravené barevné fotografie. Je zdvořilý, úsměvný, účastný. Naposled rozdává pohodu. Jen už žádné polibky.

Německo a Gott
Stovky koncertů, jednou také sedmitýdenní koncertní šňůra. Jen dvakrát za pětadvacet let vystoupení odvolal, jak vzpomíná sekretářka. "Mockrát mi řekl: Slyšíš přece, že nemohu mluvit, musíš koncert odřeknout. Ale pak si to rychle rozmyslel." Za ta léta, co pro něj pracuje, nerozeznala, zda je opravdu šťastný. "Vždy žil pro sebe, soustřeďoval se, měl hudby plnou hlavu."

V Německu se prodaly miliony Gottových hudebních nosičů. Zbohatl tam. Rukama paní Birgdenové, jak řekla, prošly miliony. Z hrubého platu odvádějí umělci v Německu 25 procent daní nezávisle na jeho výši. A z těchto daní jde 5,5 procenta do Fondu solidarity pro obnovu východních spolkových zemí.

"Tak já tady taky stavím," směje se občas zpěvák v dohledu nějaké nové stavby. Gott v Německu zdomácněl. Nejen jako pojem. Je to pravda. Mnozí Němci, i když mluví s Čechy, říkají: Unser Karl Gott. Náš Karel Gott. "Cítím se tu úplně jako doma. Nejezdím sem jako do ciziny s pocitem obav." A přece: poprvé bude zpívat na vánočním koncertu v hale ICC v centru Berlína nikoli sám, ale jako jeden z několika zpěváků.

Přes sladký tenor jeho kantilén se převalily jiné hudební vlny. Nesmetly jej, stále odolává. A ti mladí říkají: "Karel Gott? To není moje hudba, ale zpívat umí." Někdy si posteskne své sekretářce, že lidé už od něho nechtějí na potkání autogram. "Že rádi pozdraví, hallo, Herr Gott, ale jdou dál. A já mu říkám: Karle, dnes jsou všichni verwöhnt, zhýčkaní, rozmazlení. Kolik zvuků, kolik muziky je obklopuje. Ta konkurence!  Ale pokud budeš zpívat, budou poslouchat i tebe." Občas chodí Gott se svou sekretářkou nakupovat. Lidé si ho příliš nevšimnou, ale když promluví někde v hale obchodního domu, všichni kolem zpozorní a strnou. "Ohlížejí se a říkají: Tady je někde Karel Gott."

Jeho hlas, die goldene Stimme aus Prag, znají jako část sebe samých. I v Německu, jako u nás, imitátoři mají velký úspěch, když napodobují Karla Gotta. Je to tak, zlatý hlas z Prahy vrostl do německé kultury.

Nejen písně, ale také obrazy Karla Gotta jsou ceněné.

Stálice české popmusic Karel Gott.

Karel Gott, 60. léta.

Karel Gott, 70. léta.

Karel Gott, 80. léta.

Karel Gott, 90. léta.

Obecenstvo je z vystoupení Karla Gotta v Berlíně nadšené.

Karel Gott zpíval a hrál v Berlíně naostro.

Autoři:



Nejčtenější

Film s Johnnym Deppem Město lží byl stažen měsíc před premiérou

Johnny Depp s kapelou Hollywood Vampires na pražském Letišti Letňany, 13....

Premiéra filmu Město lží, v němž se mají v hlavních rolích představit Johnny Depp a Forest Whitaker, byla měsíc před...

GLOSA: Brutal Assault opět dokázal, že patří k evropské špičce

Záběr z festivalu Brutal Assault 2018

Kolem 19 tisíc lidí dorazilo do areálu pevnosti Josefov v Jaroměři na letošní ročník festivalu Brutal Assault. A...



Spisovatelé napadli koncert Karla Gotta v Lipsku. Přitom žádný nebude

Karel Gott v pražské O2 areně 12. června 2018

Část Asociace spisovatelů se rozhodla napadnout říjnové vystoupení Karla Gotta v rámci Roku české kultury v Lipsku. Z...

GLOSA: Hutka poslal na Zemana smrtku. To už není protestsong, ale nevkus

Jaroslav Hutka (Open Air Music Festival Trutnov 2012)

„Miloš je zhroucený a oči v sloup, z cigaret zvedá se štiplavý čoud, zubatá už na Hrad chvátá,“ zpívá se v novince...

Poslední role. Robert Redford oznámil, že chce skončit s hraním

Robert Redford (Benátky, 1. září 2017)

Oscarový herec a režisér Robert Redford ohlásil konec kariéry. Pro Deadline potvrdil svá slova z rozhovoru v časopisu...

Další z rubriky

RECENZE: Rottrová, Ruml, texty snů. O slovo se hlásí kapela Nedivoč

Marie Rottrová na festivalu Benátská! s Impulsem 2018

Herec, bavič a hudebník Jiří Krhut známý například z Kabaretu BO! Jaromíra Nohavici vydal se svou kapelou Nedivoč desku...

GLOSA: Hutka poslal na Zemana smrtku. To už není protestsong, ale nevkus

Jaroslav Hutka (Open Air Music Festival Trutnov 2012)

„Miloš je zhroucený a oči v sloup, z cigaret zvedá se štiplavý čoud, zubatá už na Hrad chvátá,“ zpívá se v novince...

KOMENTÁŘ: Létofest byl zábavný. Jen občas až příliš připomínal pouť

Kabáti ukázali, proč jsou v Česku jednou z nejlepších kapel.

Loni se putovní Létofesty konaly jako jednodenní festivaly s kapelou Wanastowi Vjecy coby headlinerem. Letos pořadatelé...

Najdete na iDNES.cz