Inscenace Kurta Horrese, jež pochází z počátku 90. let a kterou přestudoval nynější šéf tohoto divadla Tobias Richter, sice neupoutá výpravností, koneckonců Düsseldorf není Bayreuth či Mnichov, nepřichází s myšlenkovými ataky, ale svou propracovaností a celkovou profesionalitou má rozhodně daleko do jevištní nemohoucnosti, která ovládá česká operní divadla.
Pojetí vychází z doby vzniku díla, kostýmy bohů i Nibelungů odkazují ke konci 19. století. Jevišti dominuje bělostný pahorek s vytesanými schody a pár kusů dobového nábytku. Poklad není ukryt kdesi v hlubinách Rýna, ale v bankovním trezoru, který se otevře, když Nibelung Alberich prokleje lásku ve jménu moci. V říši Nibelungů se otáčí svítící kolotoč, na němž visí kostlivec.
Na páteční generálce byly všechny postavy přesně a detailně zahrané a hlasovou vybavenost a průraznost, jíž disponují sólisté patřící k obvyklému standardu předních německých scén včetně bayreuthského festivalu, můžeme jen závidět.
Kritéria u nás jsou totiž značně pokleslá: úroveň, která je samozřejmá a vyžadovaná na předních evropských scénách, v Praze zapůsobí jako zjevení.
Takovým byl mužně a kovově znějící Wotan Johna Wegnera, intrikánský Loge Udo Holdorfa, svárlivá Fricka Renée Morlocové nebo tři dcery Rýna. Představitel Albericha Franz-Josef Kapellmann bohužel zpíval v ohlášené indispozici, ale pořád ještě na solidní úrovni.
Orchestr Národního divadla pod vedením zkušeného Johna Fiora na generálce dost chyboval. Docela jiné těleso se však z něj stalo na nedělní premiéře, soudě alespoň podle živého přenosu Českého rozhlasu. Koncentrované, schopné vypnout se k dramatické, barevné hře. Škoda: další premiéry tetralogie už Český rozhlas vysílat nebude.
Pozn. red.: Národní divadlo neumožnilo novinářům zhlédnout premiérové představení, proto přinášíme tuto glosu z generální zkoušky.