Hudebnímu byznysu chvíli trvalo, než vzal na vědomí, že ne všichni fanoušci chtějí obléhat kamenné krámy, aby si odtud v tlačenici odnášeli fyzické nosiče s nahrávkami svých hrdinů.
Ale když už se vydavatelství naučila žít s tím, že část muziky se prodá jen v digitální podobě a pomalu rostoucí množství lidi se spokojí jen s tím, že si hudbu za měsíční poplatek přehrává on-line, logicky musel přijít další krok – změnit pravidla, jak úspěch vydaných alb měřit.
Zlatá deska, to býval pojem. Ještě v roce 1993 se v Česku udělovala za padesát tisíc prodaných nosičů, platina byla za sto tisíc. Jenže po roce 2000 s vývojem trhu s nahrávkami začala federace IFPI postupně kritéria rozvolňovat, až v roce 2013 stačilo na zlatou desku prodat pět tisíc cédéček a na platinovou deset tisíc.
Jenže dnes je prodej fyzických nosičů už jen jedním z mnoha způsobů, jak za hudbu vybírat peníze. Možná stejné obnosy připutují do vydavatelství za prodeje v online obchodech, kdy si fanoušci mohou do svých zařízení stáhnout jednotlivé skladby, a samozřejmě se rozmáhají i takzvané streamovací služby. Za měsíční poplatek v řádu nízkých stokorun se vám otvírá nepřeberný hudební svět. Minimálně z mainstreamové hudby prakticky nenarazíte na nic, co by v Apple Music, Spotify a dalších přehrávadlech chybělo.
Takže nyní musí interpret na všech platformách utržit půl milionu korun, aby dostal zlatou desku, a milion, aby měl nárok na platinovou. Obdobně to funguje u filmů, kde se vedle návštěvnosti, jež vypovídá víc o popularitě než komerčním úspěchu, hlídá rovněž úhrn tržeb z kin.
Než se spustí závistivé reakce, jak tomu tak bývá, když vzduchem začnou lítat miliony – nic to nevypovídá o tom, kolik ze zmíněných „tří míčů“ doputuje k samotné kapele, která na čtvrteční akci v pražském Jazz Docku s plaketami ochotně pózovala. Ale jak se nechal slyšet klávesista a producent Slzy Dalibor Cidlinský – to ocenění teď zase dává smysl.
