Život se musí vydržet, říká Grögerová

Po šestileté odmlce vyjde nová knížka Bohumily Grögerové. Nazvala ji Čas mezi tehdy a teď. "Život se prostě musí vydržet," píše v ní na jednom místě. Ví, o čem mluví: loni, 15. září, zemřel Josef Hiršal, s nímž více než půlstoletí tvořila dokonale srozuměnou autorsko-překladatelskou dvojici.

Dvojici, jejíž bibliografie čítá bezmála 180 položek a pro kterou nade vše platilo jejich vlastní úsloví: "Autorská spolupráce muže a ženy jako tvůrčí akt je ve své nejhlubší podstatě aktem lásky."

Tuto sobotu, 7. srpna, se Bohumila Grögerová, básnířka, prozaička a překladatelka, autorka několika rozhlasových her a knížek pro děti, dožívá třiaosmdesáti let.

Narodila se v Praze, v rodině vojáka československých legií v Rusku. A v hlavním městě strávila většinu života. Vystudovala reálné gymnázium a po několika letech, kdy pracovala jako sekretářka, nastoupila v roce 1951 do nakladatelství Naše vojsko. Tam o rok později poznala Josefa Hiršala.

Ve vzpomínkové mozaice Let let, kterou autoři společně skládali od počátku 70. let do roku 1985, Hiršal o svém prvním setkání s Grögerovou napsal: "Inteligentní? Snad. Sečtělá? Zdá se dost. A přece poněkud uťáplá, jednou nohou, jedním okem, jednou půlí hlavy stále v soukromí." A o kus dál v textu pokračuje: "Přesto mne zajímá. Je jediná, z koho snad si časem mohu udělat spojence."

Spojenectví - respektive v tehdejším čase stalinistického teroru spíše spiklenectví - záhy přerostlo v intenzivní tvůrčí spolupráci jak na původních dílech, tak na překladové tvorbě. A vždy to byla spolupráce, jejíž povahu výstižně charakterizoval rakouský básník Ernst Jandl: "Grögerová dodá grunt, Hiršal glanc."

Ženská, subtilnější část dvojice měla blíž k jádru sdělení, k základu básnické výpovědi, zatímco mužský princip zvládal virtuozitu formy. Přesto Hiršal v jedné knize poznamenal: "Nenapsali jsme snad jediný společný výtvor, kde by šlo rozplést, co do něj kdo dal."

Slovo, obraz, zvuk
Zatímco Hiršal s pomocí dalších překladatelů převáděl do češtiny texty z více než deseti jazyků, Grögerová zůstávala věrná němčině a francouzštině. V uvolněném čase 60. let, kdy jejich překlady mohly oficiálně vycházet v knižní podobě, společně uvedli do češtiny mimo jiné absurdní texty Eugena Ioneska, groteskní lyriku Christiana Morgensterna a především řadu původních i teoretických textů autorů experimentální nebo jiným slovem konkrétní poezie - Helmuta Heissenbüttela, Hanse Magnuse Enzensbergera či Maxe Benseho.

A právě experimentální přístup k textu jako k hmotě, ze které lze vymodelovat nejen sémantické, ale i vizuální sdělení, tedy možnost propojit v básni slovo s obrazem, případně se zvukem, Grögerovou a Hiršala okouzlilo natolik, že mu zůstali věrni skoro ve všech svých příštích knížkách.

Čím básnický experiment v té době tolik přitahoval? "Pociťovali jsme v prvé řadě absolutní odpor k vládnoucí ideologii a k předepsanému kulturnímu trendu - socialistickému realismu, který měl za následek obecnou devastaci psaného slova," vzpomíná Grögerová v rozhovoru s Petrem Kotykem,

"Proto čisté, jednoduché texty bez příměsi frází, klišé, ideologie, vtipné a vizuálně i foneticky přitažlivé, jak je produkovali autoři konkrétní poezie, se pro nás staly ideálním prostředkem komunikace, který nešlo zneužít." Myšlenku nezneužitelnosti literatury autoři vtělili jak do dvou obsáhlých antologií světové a české experimentální poezie, tak do básnické sbírky JOB-BOJ (z roku 1968) i do trilogie Preludim-Mlýn-Kolotoč, napsané v 70. letech.

Dokumenty doby i života
Právě ve zmíněné trilogii poprvé výrazněji vstupuje do tvorby Grögerové a Hiršala druhý prvek, pro celek jejich díla podstatný: snaha zanechat za sebou dokument s atmosférou doby, ve které žili, převyprávět příběh vlastního života na pozadí dějinných událostí.

Už od prvních let normalizace, během které nesměli publikovat pod svými jmény, pracovali na mohutných, více než tisícistránkových pamětech Let let. Vzpomínky na období 1952-1968, vyprávěné střídavě mužským a ženským hlasem, v třídílné knize prokládají citacemi z dobového tisku.

V 90. letech Grögerová v memoárové linii pokračuje už samostatně: textem Branka z pantů, pásmem, ve kterém se prolíná několik časových rovin. Osobní tón má i chystaný titul Čas mezi tehdy a teď, který na Branku z pantů chronologicky navazuje - knížka je nesoustavným, energickým i pozvolným, smutným i vitálním deníkem, který si spisovatelka vedla mezi lety 1999 a 2003.

"Je to moje osobní věc, která vznikala velmi pozvolna, především tehdy, když mně nebylo dobře," uvažuje o svých pozdních knihách Bohumila Grögerová. "Psaní a vzpomínání jsou pro mě jako pro staršího člověka nesmírně důležité, ale i příjemné činnosti."