Tvůrci Života se zaštiťovali odbornými poradci, s jejichž pomocí chtěli snímku, jenž zítra vstupuje do kin, vtisknout co nejvíce reálné, dokonce vědecky podložené pozadí. Povedlo se to zčásti: jednak ateliérovým dekoracím, jednak úvodu, kdy hrdinové pod mikroskopem za přísných bezpečnostních opatření oživí zatím nevinnou buňku, odebranou průzkumným vozítkem z povrchu rudé planety.
Jenže v každé odvozenině Vetřelce – a Život, jenž se jím přiznaně inspiroval, ničím jiným než další variantou slavné série opravdu není – nastane okamžik, kdy se mimozemská hrozba hrozivě zhmotní. V případě organismu pojmenovaného Calvin jde o vnější proměnu, která vede od podoby okvětních lístků orchideje přes plastelínové chobotničky z českého rodinného seriálu až k nenasytnému jícnu Adély, která ještě nevečeřela.
A jako v každé modelové sci-fi s vetřelčími otesánky tu rovněž platí, že čím více narostou, tím méně prostoru nechávají pro tajemství. Takže se druhá půle podívané smrskne v obvyklou tipovací soutěž, kdo z politicky korektní šestice astronautů se zastoupením žen, Afroameričanů i Asijců sehraje roli předkrmu, na koho asi vyjde hlavní chod, komu připadne dezert a s kým dojde Život až do finále.
Cesta k druhému dílu
V rámci žánru jej režisér Daniel Espinosa natočil vcelku obratně, ať už opakuje efektní detailní snímání přes průhledné výplně oken a skafandrů, nebo si hraje s výstupy do volného prostoru. Ovšem velebnou nekonečnost mezi hvězdami už prodala daleko poetičtěji Gravitace a Marťan zase do krajiny nikoho vnesl humor. Ve srovnání s nimi Život žádným vlastním bonusem nepřekvapí, leda pointou, která přímo vybízí k druhému dílu.
Navíc zbytečně plýtvá hereckými hvězdami. Ani Ryan Reynolds nebo Jake Gyllenhaal nemají co předvést, pouze běžnou výbavu výrazů od fascinace po zděšení, výkřiky „Páni! Kruci! Zabte tu věc!“, vzpomínky na Irák či na dětství plus meditativní moudra typu „Aby život přežil, musí ničit; ne že by nás nenáviděl, jenom nás prostě musí zabít“. Dialogy pouze nastavují čas mezi jednotlivými fázemi útoku.
Působivé obrazové parádičky ve stavu beztíže, kde největší dojem udělají kapky krve i vody, stojí zkrátka v protikladu k tuctové várce sterilních vědátorů, kteří snad nikdy neviděli Vetřelce, natož komediální Evoluci. Jinak by neopakovali stejné chyby a nestáli před trikovým pozadím v němém úžasu nad zázraky vesmíru, místo aby začali jednat, dokud je čas.
