Židovská hudba putuje mezi Evropou a Amerikou a obnovuje zpřetrhaná pouta

- Z podivínského snažení, které před dvaceti lety vypadalo jako záliba hrstky muzikantů a excentrických univerzitních badatelů, se stal slušně prosperující hudební trend. Americké klezmerbandy, jež s pečlivostí hudebních archeologů oživovaly tradice židovských šumařů z nehostinných krajů východní Evropy, se nyní vracejí i na náš kontinent, aby obnovily holocaustem přetrhaná pouta.

Po světoznámých Klezmatics z New Yorku vystoupila v pondělí v pražské Akropoli čtveřice Brave Old World, tvořená veterány klezmerského revivalu z Chicaga a San Franciska. Její kapelník Alan Bern už pátým rokem pendluje mezi Berlínem - kde píše hudbu pro divadelní inscenace a přitom také čerpá inspiraci z evropské půdy - a mezi americkými univerzitami, kde přednáší etnomuzikologii; v BOW (jak bývá název sestavy zkracován) střídá klavír s akordeonem. Klarinetista Kurt Bjorling získal respekt i jako hráč a skladatel komorní hudby, zpěvák Michael Alpert patří k vynikajícím znalcům písní v jazyce jidiš a basista Stuart Brotman prodělal své muzikantské začátky v kalifornských skupinách psychedelické éry.
Na rozdíl od jazzem a rockem odchovaných Klezmatics preferují BOW akustický zvuk a koncertní prezentaci; kdo si během pražského koncertu odskočil na skleničku, musel pak u bedlivě střežených dveří do sálu čekat dlouhé minuty na konec skladby. I melodie skupiny měly blíže ke středoevropskému myšlení než k poněkud "balkánštějšímu" stylu Klezmatics - a na rozdíl od svých newyorských kolegů předvedli BOW také několik autentických ukázek z historie: písně Podkarpatské Rusi zpívané a capella i taneční číslo s akordeonem, přičemž obojí bylo prosto jakékoli folklorní drezury.
Zpěvák Michael Alpert během svých vsuvek v plynné češtině přiznal, že česky vlastně neumí a že jen improvizuje na základě znalosti ruštiny a polštiny; publikum dobře rozumělo i jeho dlouhým monologům v jidiš, v nichž Alpert obohacoval archaický slovník tohoto jazyka o výrazy e-mail a CD-ROM. Skupina dokázala využívat obdobných kontrastů mezi protilehlými světy se vzácnou účinností. Střetáváním klasického piana a drásavých tahů smyčcem či koncertní polohy a provokativních tanečních rytmů vytvářela hudbu, která se rozpínala na všechny strany. I když její střed leží někde mezi kamennou klasikou a pokleslým popem, na rozdíl od "vyššího populáru" z poválečné éry se jedná o hudbu pravdivou, nikoli rutinní; muzikanti v každé chvíli velmi dobře vědí, co a proč hrají, a se svou hudbou se zcela ztotožňují. Díky této skutečnosti má dobře zahraný klezmer jednu věc společnou s mnoha jinými žánry zařazovanými do současné world music: jedná se o hudbu osobní výpovědi.