Festivalová dramaturgie avizovala inscenaci jako podivuhodné setkání devadesátileté legendy s dvacetiletým autorem, který v roce 1749 jako první pozvedl svou veselohrou Židé hlas proti náboženské intoleranci.
Lessingův hlas nezapře své mládí a jeho hra své stáří, a přece má v sobě mnohem více než jen křehké kouzlo starožitnosti. Především zásluhou Taboriho, který moderními divadelními prostředky vybrousil šlechetnou moralitu do účinnosti čepele zraňující naše svědomí i zrcadlící tisíciletý osud židovského národa.
Holá scéna vykrytá bílým plátnem, uprostřed trávníkový koberec, na němž se postavy střetávají ve fyzicky náročných kreacích, po stranách sezení pro nehrající protagonisty, kteří jako svědkové přihlížejí příběhu. Příběhu, který se po staletí opakuje jako hlas na přeskakující gramofonové desce, kterou režisér nechal zaznít v úvodu a na konci představení, o dvou ušlechtilých mužích, jejichž přátelství rozdělí osud.
S Taboriho hořkým smíchem nahlížíme do osudové neslučitelnosti křesťanské a židovské víry. "Když pohlédnu na Židy, mám malý důvod k radosti, ale když se podívám na ostatní, jsem rád že jsem Žid," shrnuje Tabori spolu s Lessingem kruté poznání hlavní postavy.
Herecké výkony ansámblu plně rehabilitovaly německé herectví. Berlínští herci se za sdělením tématu vydali cestou smělé komediální stylizace, vedeni Lessingovou mladistvou odvahou a Taboriho smutnou moudrostí.
