Ženský Viewegh Irena Obermannová

  15:00
Je to takový ženský Michal Viewegh. S tímto spisovatelem má společné to, že její knížky nadšeně přijímají čtenáři, vycházejí ve velkých nákladech, chystá se zfilmování už druhé z nich, ale kritika o nich píše jako o červené knihovně či spotřebním zboží. Irena Obermannová navíc dostala označení "autorka ženské literatury".

Vaše první knížka byla detektivka. Když vyšel Deník šílené manželky, začalo se o vás mluvit jako o autorce literatury pro ženy. Nevadí vám to?
Vadilo mi to, moc. Už proto, že jsem odmítala rozumět, co se pod tím pojmem skrývá. Zní to vždycky trochu hanlivě, tak zastřeně pejorativně, jako že ženské psaní rovná se horší psaní. Já bych rovnou říkala menstruační psaní, to by byl teprve literární pojem! Takhle nějak jsem pořád kolem toho dumala, až nakonec jsem tu nálepku přijala. Už mi nevadí, žiju s ní v míru, jen si nejsem jista, zda s ní nebudu nakládat sveřepě podle svého, a ne podle významu, který této literatuře přisuzují kritici.

Je v tom případě nějaký rozdíl mezi ženským a mužským psaním?
Každopádně, pokud něco takového jako ženské psaní existuje, tak tahle literatura je opravdu vnímavější, snad přecitlivělejší a někdy trochu hysterická... prostě menstruační literatura. Podle všech těchto kritérií jsem tedy zřejmě vždycky psala žensky, ať to byly detektivky, pohádky pro děti nebo cokoliv jiného. Možná to je tím, že jsem ženská, jinak si to neumím vysvětlit.

Jak se na vás dívá mužský svět kritiků, nakladatelských redaktorů a ostatních intelektuálů?
Svět kritiků a literátů s velkým L pro mě není mužským světem! Musím říct, že mám svým způsobem to mírně zatuchlé prostředí v oblibě a snažím se sledovat jeho dění. Oni nemají rádi mě a já se za to na ně nezlobím, protože to právě patří k té zatuchlosti, které docela rozumím. A někdy mě štve.

Proč vás nemají rádi?
Asi to souvisí s naší malou českou dušičkou, kde je pro spisovatele neslušné třeba vystupovat na veřejnosti. Já pocházím z filmové branže, vždycky jsem se pohybovala kolem filmu. Když je nový film, je kolem něj určitý candrbál, všude se o tom napíše, režiséři chodí do televize a všichni to považují za absolutně normální, byť trochu nepříjemné. U spisovatelů se podobné chování považuje za krajně podezřelé.

Proč proboha?
Spisovatel má být zavřený v boudě, nejlépe v psí, tam tiše skomírat hlady a psát nějaké veledílo. Já před takovými spisovateli smekám, pokud napíší opravdu geniální dílo. Ale pravda je, že jich není mnoho. A pravda je, že většinou se hned nepozná co je a co není geniální a že velmi důležité je, aby se o knize dozvěděli čtenáři. U nás se a priori považuje čtivá kniha za špatnou knihu a známý spisovatel za špatného spisovatele. Myslím si, že když se kolem nějaké knížky udělá mediální humbuk, není na tom nic špatného, protože to způsobuje, že lidé čtou a o knížky se zajímají.

Nevadí taky to, že jste atraktivní blondýnka, která nepokrytě prohlašuje, že je šťastná?
Nevím, jestli se opravdové atraktivní blondýnky věnují tak donkichotskému zaměstnání jako já, dost o tom pochybuju. Pravda je, že jsem zdánlivě velmi vstřícný a extrovertní člověk. Ale není to tak úplně, jenom si velice pokorně vážím každého zájmu nejen o své knížky, ale i o sebe. Což asi, to možná máte svatou pravdu, spisovatel pravděpodobně taky nesmí.

Jaká jste ve skutečnosti, když ne vstřícná a extrovertní?
Jsem z jedné půlky pořádný morous. Lidé, kteří mě poznají blíž, jsou překvapení, že na večírky chodím nerada, netančím, ve společnosti bývám zamlklá, protože jsem hrozně nejistá. Stydím se a mám z toho docela problém, který se snažím zakrývat. Ale někdy se mi to docela daří, jsem velká podvodnice.

Pracujete jako dramaturgyně v České televizi proto, že vás to baví, nebo proto, že se jako spisovatelka neuživíte?
Baví mě to, a nesouvisí to s obživou. Jsou i lukrativnější zaměstnání než dělat dramaturga v České televizi. Dokonce si myslím, že bych se dneska psaním už uživila. Ale musela bych se rozhodnout, že se každý rok pokusím napsat bestseller. Jenomže ono to jednak vůbec není lehké napsat bestseller a jednak bych se nerada ocitla v pasti, na to si psaní příliš považuji. Chci si nechat svobodu, že třeba taky už nikdy nic nenapíšu. A taky je nebezpečné se zavřít na deset západů. Psaní je velmi osamělá práce a já ráda vidím lidi. Někdy.

Feministka nejsem

Zrovna pracujete na pořadu o vztazích mužů a žen, v němž se budou střetávat zástupci a odpůrci feminismu. Kde jste vy?
Díky tomu, že po dramaturgické stránce připravuji tento pořad, si stále víc uvědomuju, že feministka opravdu nejsem, protože se nemohu chovat a myslet ideologicky. Vždycky mě bude víc zajímat umělecké hledisko té které věci než to feministické. Potřebuju mít možnost výjimek. Takže v zásadě si myslím, že feminismus je naprosto nutný a správný pro všechny kromě mě a že pravděpodobně hodně věcí, které dělám, píšu a říkám, feministicky vyznívají.

Nicméně...
... nicméně zanícená feministka by nemohla mít v oblibě třeba tak protiženský film, jako je Sexmise. Nebo knihu Ludvíka Vaculíka Jak se dělá chlapec. Pan Vaculík je pro mě vůbec ztělesněním velmi okouzlujícího mužského šovinisty, kterému bych klidně prala ponožky. Ale jisté je, že kdybych byla skutečná a nefalšovaná feministka, tak bych asi nemohla takhle mluvit. Nemohu vytýkat básníkům, že opěvují ženskou krásu - vždycky mě bude víc zajímat, jak ji opěvují, než to, jestli svými básněmi ty ženy náhodou nediskriminují. A také v osobním životě nemusím mít rovnocennou roli za každou cenu, dovedu si představit, že muži daruji na podnose ze sebe opravdu hodně. Ovšem musím se rozhodnout sama, nemůže mě k tomu ten muž donutit.

V tom byl problém vašeho manželství, které jste zvěčnila v Deníku šílené manželky?
Žila jsem v manželství dost dlouho s idiotskou představou, že když je můj muž nezodpovědný, musím být o to zodpovědnější já, a že třeba to, že cosi píšu, je můj ryze soukromý problém. Tehdy jsem si myslela, že je mou povinností zvládnout všechno. Ale to je omyl. Ženská nemusí zvládnout všechno.

Kdy jste na to přišla?
Když jsem se rozhodla, že se rozvedu.

Ale právě potom jste musela zvládnout všechno sama.
V tom je ten vtip. Byla jsem na všechno sama, ale najednou to bylo jasné, dané, jisté. Je v tom obrovská svoboda. Nemusím se honit a uklízet, můžu si zařídit život podle svého. Můžu mít klidně doma bordel a uklidím to, když mám chuť nebo čas. Když čas nemám, prostě to neudělám a nikomu to nevadí. Nemusím být za každou cenu upravená, když prostě nechci.

Umíte si představit, že byste do tohoto světa zase přijala muže?
Umím, ale asi bych se už chovala úplně jinak. Neměla bych pocit, že jsem to jen já, na kom spočívá veškerá tíha světa. Pravděpodobně bych víc kalkulovala, přistupovala bych ke všemu mnohem skeptičtěji. A tak vlastně nevím, jestli to chci.

Televizi zakazuju

V období, kdy jste si tohle všechno uvědomovala, vás velmi zblízka pozorovaly vaše dvě dcery. Myslíte si, že to na ně mělo nějaký vliv?
Vlastně jsem se o tom s nimi nikdy nebavila a upřímně řečeno, asi bych moc nechtěla je v tomto směru ovlivňovat. Tohle si musí každý prožít sám. Mé dcery jsou už velké, jsou chytré a kouzelné, nepochybuju o tom, že svou životní roli dobře zvládnou. A když budou potřebovat, vždycky jim pomůžu.

Vaše hrdinka Xénie zažívá se svými dvěma dcerami neuvěřitelná dobrodružství. Je to tak i ve skutečnosti?
Všichni přátelé jsou překvapeni mými dcerami, které jsou pravděpodobně trochu netypické. Ty hlášky, které v knihách mají, si ani moc nevymýšlím.

Bylo těžké vychovávat je sama?
Teď asi řeknu něco kacířského, ale bylo to jednodušší. Někdy je velmi složité, aby se rodiče na výchově shodli. A i když se dohodnou, taky to asi není dobře, protože pak je výchova výsledkem nějakého kompromisu, o kterém není ani jeden z rodičů přesvědčen srdcem.

Jak jste je tedy vychovávala?
No právě srdcem! Hodně lidí říká, že přehnaně benevolentně. Ale moje dcery měly spoustu věcí striktně zakázáno.

Třeba?
Třeba televizi. Myslím si, že televize je pro děti škodlivá, a to i v dětských pořadech. Požírá jim fantazii, nápaditost, ubírá jim na zlobivosti a zlobivé děti mám ráda, ty jsou nejchytřejší. Někdy mám dojem, že u nás se pořád děti tak nějak dořvávají do krychličky, ubírá se jim na osobitosti. Mé dcery nemusely za všechno pořád děkovat, takové to papouškování - no, jak se řekne?, čímž jsem zase způsobila, že děkují všem a za všechno.

K čemu jste je naopak vedla?
Když byly holky malé, kupovala jsem jim například na kreslení velikánský balicí papír, aby měly rozmach a nepihňaly své výkresy na malinké papírky a nezůstaly mi pak navždy upihňané. Také jsem se jim záměrně snažila vytvořit možnost číst si, třeba tak, že nemusely jít spát, jen když si budou ještě číst. U té starší jsem to trochu přehnala a vytvořila jsem jí zřejmě na knížkách závislost. Ta menší je zase závislá na hudbě a na divadle. Odmalička jsem s nimi zacházela jako s o něco menšími lidmi, tedy jako s rovnoprávnými partnery, neříkala jsem, tomu nerozumíš, počkej, až vyrosteš. Na druhou stranu jsem chtěla, aby měly možnost si hodně dlouho hrát, než to z nich ve škole vytřískají. Ale to je zase jiná kapitola...

Jakou výchovu jste měla vy?
Úžasnou, i když obecně neaplikovatelnou. Byla jsem dítě, které si pořídili starší rodiče, oba už jednou rozvedení. Maminka je navíc sirotek - nalezenec, proto měla celoživotní naléhavou potřebu dávat lásku, které se jí nedostávalo. Takže mě rodiče  zahrnovali obrovskou láskou. Navíc jsem byla hubená, neduživá a nejedla jsem. Spoustu věcí jsem proto nemusela. Bohužel jsem musela chodit do školky, kterou jsem nenáviděla, protože jsem byla neurotické, naprosto nesnesitelné dítě. Dopadlo to tak, že jsem se z té školky zhroutila. Skončila jsem v nemocnici, kde mi každý den říkali, to víš, že jo, holčičko, zítra půjdeš domů, jenže jsem nešla. A protože bohužel musím neustále bojovat proti lži a nespravedlnosti, zahájila jsem protestní hladovku, aniž bych to však někomu oznámila. Za pár dní mě našli v bezvědomí.

To zní jako námět na další román...
To ne, já myslím, že tohle píšu mezi řádky vlastně pořád. Doktoři našim řekli, že musím okamžitě na psychiatrii, protože to kvalifikovali jako pokus o sebevraždu. Naštěstí mí vnímaví, úžasní rodiče podepsali revers a vzali si mě domů, kde mě vykrmili a vzali ke svému známému psychiatrovi. Ten řekl, že do školky musím, protože problémy je potřeba zvládnout, a já se musím přizpůsobit. Rodiče však měli mnohem lepší nápad, prostě mě nechali doma s babičkou, která nemohla chodit, a tak nikam nechodila, byla jen se mnou a vyprávěla mi pohádky a já si celé dny hrála s panenkami a jedla jsem jen to, co jsem měla ráda. Za rok jsem šla do školy a zvládla jsem to jakž takž dobře a od té doby jsem stále přizpůsobivější.

Zapomenuté ženské pohyby

Vaše jméno se stalo známým až poté, co vyšel Deník šílené manželky. Čím si vysvětlujete úspěch téhle knížky o ženě, která se rozvádí?
Deník šílené manželky jsem napsala tak, jak jsem cítila. Psala jsem o věcech, které byly palčivé pro mě, a netušila jsem, že se napojuji do nějakého všeobecně známého pocitu. To jsem zjistila až potom a vysvětluji si tím i pro mě nečekaný úspěch. Ke svému údivu jsem zjistila, že manželství a vztahy mezi ženami a muži je zřejmě problém, který řeší všichni. Některé rozvádějící se ženy dokonce nabyly dojmu, že znám nějaký tajný recept, jak se z toho dostat.

A znáte?
Znám. Sedni a napiš knihu. Asi to není moc univerzální. Ale v jistém smyslu by se to dalo zobecnit a možná jsem nechtěně ženským vzkázala - zabývejte se samy sebou a nezblázněte se z rodiny.

Vaše třetí knížka Ženské pohyby je úplně jiná než předchozí dvě. Například už není tak autobiografická.
Je pravděpodobně naprosto jiná, vážnější. Ale i ona je se mnou v naprostém souznění. Takže i já se asi projevuji různými způsoby, tak jako každý. Když už jsme mluvili o ženském psaní, je to pro mě právě tohle. Pokud já jako žena říkám něco na tento svět, je to v téhle knížce - souvisí to s mystikou, s erotikou, s břichem. Hrdinkami jsou dvě ženy, zlodějka a děvka Dorota a řádová sestra-boromejka Leticie. Pro mě má ženství oba tyto póly - divokost a pokoru. Vzájemně se propojují, nejsou protikladné. Ženskost je náchylná k víře, mystice a současně je divoká, nespoutaná, bezprostřední.

Jaké ženské pohyby jste měla tím názvem na mysli?
Pohyby, které se zapomněly a vypráví se o nich v mýtech. Například gesto Maří Magdalény, která myla Kristovi nohy svými vlasy mi vždycky připadalo tak erotické a zároveň něžné a vlastně trochu sprosté, rozhodně ne pokorné, jak ho interpretuje katolická víra. A co teprve tanec Salomé, který je zároveň vraždou, co všechno jím musela Salomé zatančit, co musela pochopit. Ženské pohyby, které se zapomněly - to je především vřelost, něha, láska. Proto také Dorota na konci vzlétne - jako všechny ženy, které se nakonec najdou.

Vy sama jste už vzlétla?
Vzlétla jsem už před pár lety a chystám se vzlétnout ještě víc. A nemyslím tím úspěch. Myslím tím ženský pohyb, ten můj, který jsem zapomněla.

Irena Obermannová

Narodila se 17. dubna 1962. Vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU, pak psala pohádky pro Český rozhlas a natočila několik reportáží pro Českou televizi. Tam pracuje jako dramaturgyně, například pořadu Michala Prokopa Krásný ztráty.
Její první knížkou je detektivka Frekvence Tygra, ale známou se stala až poté, co vyšel Deník šílené manželky, který se dočkal i televizní adaptace s Veronikou Žilkovou v hlavní roli. Napsala ještě jeho volné pokračování s názvem Divnovlásky. Ve třetí knížce, která vyšla nedávno a jmenuje se Ženské pohyby, opustila svou hrdinku Xénii a zvážněla.

KRITIKY

Deník šílené manželky (1998)

"Kniha by si zasloužila trochu lepší titul než takovou transparentní podbízivou křiklavost. Zvlášť to protivné slovo šílené. Vždyť o jaké šílenství tady jde? Hlavní hrdinka Xénie se prostě zuby nehty snaží vyrovnat s tím, co jí standardní velkoměstský život přinese - a odnese."
Jiří Peňás v Respektu, 1998

"Na první pohled banální a v literatuře nesčíslněkrát obměňované téma dokáže Obermannová ozvláštnit, oživit, zbavit banality. Nepropadne sebelítosti, sentimentu, má smysl pro humor, sebeironii, grotesku a nadsázku. Dosahuje tak paradoxně toho, že čtenář vnímá chvilky zoufalství, pocity osamělosti, zrady se zvlášť zjitřenou pozorností."
Hana Hrzalová v Haló novinách, 1999

"Zábavná a přitom pronikavě inteligentní četba."
Literární noviny, 1998

"Co ale úplně nejvíc zaráží, je právě přeuctivost, s níž je běžné spotřební zboží Ireny Obermannové přijímáno - to už není atmosféra vstřícnosti, nýbrž podivné povadlosti kritérií, která zručnost zaměňuje za umění, povrchní aktualitu za schopnost nahlédnout současnost, vcelku běžné vyústění prózy zaměňuje za feministické gesto." Celou recenzi najdete ZDE.
Josef Chuchma v MF DNES, 1998

Divnovlásky (2000)

"Příjemně oddechové čtivo (nejen) pro ženy je opět plné trefných postřehů ze života. Ač jde často o bolestné zkušenosti, autorka je zpracovává s nadhledem a osobitým humorem."
Lidové noviny, 2000

"Psaní Ireny Obermannové je seriálové, lze jej periodicky nastavovat, zaznamenávat další a další fáze ze života Xénie, Kristýny a Justýny. Novela Divnovlásky je sledem zbeletrizovaných výjevů o typickém průběhu jedné typické krize, je to zábavná, groteskními prvky ozvláštněná zpráva o statistickém průměru." Celou recenzi najdete ZDE.
Josef Chuchma v MF DNES, 2000

"Autorka si utahuje ze všeho a ze všech, sama sebe nevyjímaje, přesto se mezi řádky dotýká i palčivých problémů."
Noviny Vysočiny, 2001

Ženské pohyby (2001)

"Na jednu stranu nemístná nedořečenost, nekonkrétnost, na stranu druhou přestřelování, odvázanost. Výsledkem je artistnost, pitvornost, teatrálnost, ačkoliv záměr byl protichůdný: napsat příběh, v němž by posvátné a profánní bylo různým projevem téhož." Celou recenzi čtěte ZDE.
Josef Chuchma v MF DNES, 28. 11. 2001

Spisovatelka a dramaturgyně Irena Obermannová.

Spisovatelka a dramaturgyně Irena Obermannová.

Spisovatelka a dramaturgyně Irena Obermannová.

Autoři:

Byl to lynč, ale rány už se zahojily, vzpomíná Rusevová na neúspěch Elišky a Damiána

  • Nejčtenější

Byl to lynč, ale rány už se zahojily, vzpomíná Rusevová na neúspěch Elišky a Damiána

21. března 2024,  aktualizováno  13:48

Vysíláme Rok začala herečka Anežka Rusevová hekticky: třemi divadelními premiérami, ve Studiu DVA a...

Podvod za půl milionu. Knihobot odhalil padělky knih tajemného autora

21. března 2024  13:30

Nepadělají se jen obrazy nebo bankovky, ale i knihy. Konkrétně vzácné, obtížně dostupné svazy...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

KVÍZ: Lovec přichází! Otestuje si znalosti zákulisí soutěže Na lovu

22. března 2024

V sobotu 23. března startuje na TV Nova další série Superlovu, speciální verze pořadu Na lovu....

Simply the best! Ewa Farna podruhé nadchla vyprodanou O2 arenu

23. března 2024  9:40

Zpěvačka Ewa Farna zazpívala 22. března podruhé v po střechu našlapané O2 areně. Na přidaném...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Leštiči klik hráli řediteli za dveřmi, já o protekci nestál, říká jubilant Spálený

21. března 2024

Premium Petr Spálený právě dnes slaví osmdesátiny. Jak říká, svoje roky nikdy moc neprožíval, a tak stále...

TRENDY V KLIPECH: Miss Kalousová demoluje auto, Boone láká na pražský koncert

28. března 2024  15:01

Bývalá Miss Andrea Kalousová přichází s novým klipem Sorry. Stál ji hodně sil a padlo na něj jedno...

Chceme podchytit tu jeho svobodu. Marek Adamczyk ztvární Miloše Formana

28. března 2024

Premium V chystaném letním představení Forman, které na červen chystá Letní scéna Musea Kampa k připomenutí...

Zemřel maďarský skladatel Deák. Titulní skladbu k Jen počkej! mu ukradli Sověti

28. března 2024  11:39

Ve věku 96 let zemřel maďarský hudební skladatel a trumpetista Tamás Deák. Proslavila ho zejména...

Být vtipní jako Ondřej Sokol? Takovou ambici nemáme, říká lovkyně Belladonna

28. března 2024

Rozstřel Dosud ji ve vědomostním pořadu Na lovu porazili jen desetkrát a správně odpověděla na více než 88...

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...