Jeden trend z výsledků vyplynul jasně: skoro všechny významné ceny shrábly zpěvačky. Emancipovaná Amerika patrně sklízí plody sdílené rovnosti nejen mezi rasami, ale i mezi pohlavími. To se vždycky viditelně odráží v uměleckých oborech. Hillová i Madonna jsou autorské osobnosti a jejich písně mají povahu velmi osobních výpovědí - neagresivních, vnitřně prožitých obrazů, na něž lidé slyší. Třeba klíč k vysvětlení ženského průlomu v pop-music leží někde jinde, ale řekněme si upřímně, že tato malá revoluce vůbec není špatná.
Zajímavý je systém kategorií, který by v malých zemích, jako je Česká republika, sotva zapustil kořeny. Američané nerozlišují mezi zpěváky, zpěvačkami a skupinami, ale měří jejich výkony v jednotlivých stylech nebo oborech. Nevyhlašují zpěvačku roku, ale nejlepší popový, rockový či countryový hlas (výkon) vázaný ke konkrétní skladbě. U nejúspěšnějších písní oceňují odděleně autorství a interpretaci. Letos v obou ohledech uspěla skladba My Heart Will Go On, ale není to pravidlem. Nejobecnějšími kategoriemi jsou tu deska a objev roku nebo trofej pro zasloužilou osobnost.
A co si mohla vzít z letošních Grammy reformovaná domácí anketa? Snad velkorysost, stylový rozmach i toleranci. Uvidíme za týden.