Na festival filmů o lidských právech Jeden svět, jehož pražská část dnes končí, přijelo válečných dokumentaristek víc. Jejich filmy se však vesměs týkaly teritorií, kde samy autorky žijí - konfliktů na Blízkém východě, Kypru, v Nikaragui. Kdežto Maria Fulevaag-Warsinski se narodila v Polsku, pracuje v Norsku, a přesto se vydala na Balkán, odkud přivezla mimo jiné snímky Hlasy ze Sarajeva či Kosovo - z nejtemnějšího úhlu. Proč?
"Protože Norové o tom nic nevěděli, bylo třeba jim přiblížit, jak byli lidé týráni, mučeni, jak v tamních lágrech vůbec žili," nepřipustí režisérka, že by snad pět let točila "cizí" válku. "Norská televize do projektu vstoupit nechtěla, tak jsem se tam vydala sama, jen s kamerou a jedním spolupracovníkem." Teprve na dokončení dokumentu z Kosova přispěl norský filmový institut, ale autorka byla rozhodnutá svou práci završit i bez podpory. "Řekla jsem si, že toho nenechám, dokud Miloševič nebude sedět ve vězení. Takže teď bych si snad mohla odpočinout," směje se.
Žena a válka zdánlivě nejdou dohromady, pětatřicetiletá Maria však potvrzuje, že do typicky "mužské záležitosti" mohou ženy vnést jiný pohled. "Muži většinou natáčejí hlavně akci, zajímá je přední linie, počet padlých, druh zbraní, ústup a útok, celá ta bitevní mašinérie. O tohle já nestojím. Mě zajímá příběh lidí, kteří v tom děsu žijí," říká.
Fulevaag-Warsinski shrnuje i další zkušenosti: lidé ženám prý někdy svěří důvěrnější informace, protože je používají citlivěji než muži. Zatímco válka ženy vždy vyloženě znechucuje, na muže dělá - třeba podvědomě - určitý dojem. Nadto na rozdíl od mužů, kteří vyznávají jednoznačné politické postoje, žena spíše dokáže "nefandit" ani jedné z bojujících stran. "Přesto jsem už taky potkala lidi běsnící, že nemám právo točit o jejich válce film, a přitom ho vůbec neviděli."
Výhody plynoucí z půvabů něžného pohlaví prý v téhle profesi neplatí. "Jenom si vzpomínám, to už bylo po válce, jak jsme se vydaly, plné auto samých ženských v šortkách, s kamerami a fotoaparáty, na srbské území, kde do té doby snad s výjimkou Červeného kříže neviděli cizince. Srbové na nás zírali jako na bytosti z jiné planety, zvláště na kolegyni, která tam pobíhala s kamerou v minisukni, a za ní se valily tři americké tanky."
Jedna groteskní příhoda ovšem neznamená, že se ženám s kamerou nemůže nic stát. "Naše média vysílají do konfliktních oblastí takzvané zasloužilé reportéry, kteří se ubytují v hotelu, cosi tam nafilmují, ale život neriskují, a tak si hezky střádají na důchod. Pak jsou ti druzí, co vyrazí do války na vlastní pěst. V tomhle ohledu bych nerozlišovala mezi muži a ženami - zkrátka jsou to lidé, kteří se rozhodli pro profesi válečného zpravodaje. Strach cítíme všichni. Ale taky se přihodí, že si člověk na zvýšenou hladinu adrenalinu zvykne a stane se na ní téměř závislým," přiznává se Maria Fulevaag-Warsinski. "Na druhou stranu - jak máte setřást ty hrozivé zážitky? Jen když dál pracujete. Stejně tak, jako musí žít dál ti lidé, kteří válku přežili a o kterých vyprávíme."
"Protože Norové o tom nic nevěděli, bylo třeba jim přiblížit, jak byli lidé týráni, mučeni, jak v tamních lágrech vůbec žili," nepřipustí režisérka, že by snad pět let točila "cizí" válku. "Norská televize do projektu vstoupit nechtěla, tak jsem se tam vydala sama, jen s kamerou a jedním spolupracovníkem." Teprve na dokončení dokumentu z Kosova přispěl norský filmový institut, ale autorka byla rozhodnutá svou práci završit i bez podpory. "Řekla jsem si, že toho nenechám, dokud Miloševič nebude sedět ve vězení. Takže teď bych si snad mohla odpočinout," směje se.
Žena a válka zdánlivě nejdou dohromady, pětatřicetiletá Maria však potvrzuje, že do typicky "mužské záležitosti" mohou ženy vnést jiný pohled. "Muži většinou natáčejí hlavně akci, zajímá je přední linie, počet padlých, druh zbraní, ústup a útok, celá ta bitevní mašinérie. O tohle já nestojím. Mě zajímá příběh lidí, kteří v tom děsu žijí," říká.
Fulevaag-Warsinski shrnuje i další zkušenosti: lidé ženám prý někdy svěří důvěrnější informace, protože je používají citlivěji než muži. Zatímco válka ženy vždy vyloženě znechucuje, na muže dělá - třeba podvědomě - určitý dojem. Nadto na rozdíl od mužů, kteří vyznávají jednoznačné politické postoje, žena spíše dokáže "nefandit" ani jedné z bojujících stran. "Přesto jsem už taky potkala lidi běsnící, že nemám právo točit o jejich válce film, a přitom ho vůbec neviděli."
Výhody plynoucí z půvabů něžného pohlaví prý v téhle profesi neplatí. "Jenom si vzpomínám, to už bylo po válce, jak jsme se vydaly, plné auto samých ženských v šortkách, s kamerami a fotoaparáty, na srbské území, kde do té doby snad s výjimkou Červeného kříže neviděli cizince. Srbové na nás zírali jako na bytosti z jiné planety, zvláště na kolegyni, která tam pobíhala s kamerou v minisukni, a za ní se valily tři americké tanky."
Jedna groteskní příhoda ovšem neznamená, že se ženám s kamerou nemůže nic stát. "Naše média vysílají do konfliktních oblastí takzvané zasloužilé reportéry, kteří se ubytují v hotelu, cosi tam nafilmují, ale život neriskují, a tak si hezky střádají na důchod. Pak jsou ti druzí, co vyrazí do války na vlastní pěst. V tomhle ohledu bych nerozlišovala mezi muži a ženami - zkrátka jsou to lidé, kteří se rozhodli pro profesi válečného zpravodaje. Strach cítíme všichni. Ale taky se přihodí, že si člověk na zvýšenou hladinu adrenalinu zvykne a stane se na ní téměř závislým," přiznává se Maria Fulevaag-Warsinski. "Na druhou stranu - jak máte setřást ty hrozivé zážitky? Jen když dál pracujete. Stejně tak, jako musí žít dál ti lidé, kteří válku přežili a o kterých vyprávíme."
