"Už jsem o tom byl informován. Je to velice smutné," řekl iDNES.cz režisér Ondřej Trojan, který úspěšný snímek Želary natočil.
Dlouho se o ní nevědělo, navíc střídala pseudonymy. Květa Legátová, kterou proslavily zejména Želary, zfilmované i zdramatizované pro jeviště, nosila občanské jméno Věra Hofmanová a své první práce podepisovala Věra Podhorná.
Povídkové pásmo Želary vydala až v roce 2000, několik desítek let poté, než je začala psát, a poté otiskla povídku Jozova Hanule, která se pak stala základem filmu s Annou Geislerovou vyznamenaného nominací na Oscara. "Řekla jsem si, že bych mohla některou z povídek Želar upravit a poslat do scenáristické soutěže," líčila svůj největší úspěch.
Za Želary obdržela roku 2002 Státní cenu za literaturu "Děkuji všem, kdo přijali mé prózy vlídně, kteří je podpořili slovem i skutkem, " řekla při ceremoniálu spisovatelka, která po celý život působila jako učitelka. Zároveň psala rozhlasové hry a v poslední době vydala i detektivně laděné příběhy.
V první verzi článku jsme uváděli z ČTK převzatou informaci, že o úmrtí spisovatelky informoval rodinný příslušník Jiří Buďa. Podle spisovatelčiny neteře Heleny Hofmannové Jiří Buďa ovšem členem rodiny není. Za zveřejnění chybného převzatého údaje se redakce omlouvá. |
Květa Legátová pocházela z venkovské učitelské rodiny, narodila se 3. listopadu 1919. Vystudovala češtinu, němčinu, fyziku a matematiku. Po krátkém válečném působení na brněnské konzervatoři učila přes 40 let na jednotřídkách v zapadlých částech Beskyd. Z těchto valašských i slováckých oblastí čerpala náměty svých příběhů.
První díla jí vyšla v 50. letech, v roce 1961 vydala román pro dívky Korda Dabrová. V 60. letech pracovala pro časopis Host do domu. Napsala několik pohádek a řadu rozhlasových her, v 90. letech vyhrála rozhlasovou soutěž Prix Bohemia. Soubor povídek Želary, byť publikovaný až v roce 2001, napsala Legátová před takřka 40 lety.
Čtenáře zaujaly její popisy tvrdých, tragických osudů, pokřivených často bídou a těsnými obzory malého světa, realistické, nesentimentální a současně poetické a plné pochopení lidské touhy po svobodě, po nevědomém směřování k něčemu vyššímu. Téměř všechny postavy jejích románů prý mají reálnou předlohu, vycházející z jejích letitých zkušeností učitelky na valašských i slováckých oblastech, kterým se říká kopanice.
V roce 2002 jí vyšla novela Jozova Hanule, která se spolu s její nejznámější knihou stala režiséru Ondřeji Trojanovi předlohou k úspěšnému filmu Želary. V roce 2006 vyšel Legátové soubor detektivních próz Nic není tak prosté.
Ukázka z filmu Želary
22. prosince 2012 |
"Křivdy od komunistů mi nevadily"
Když slavila devadesátiny, prozradila, že píše paměti. "Udržuju ve vzpomínkách jen to, co stojí za to, tedy postavy. Vedle sebe v nich stojí třeba přesvědčená komunistka a kritik poměrů či disident. Měla jsem přítelkyni, která jako jediná nepodepsala podporu Dubčekovi. A já se přesto v její přítomnosti i svými názory, za které jsem jako každý nestraník byla vyslýchána Státní bezpečností, cítila bezpečně," řekla tehdy Legátová.
A dodala: "Když jsem učila, měla jsem vždy opravdu velké problémy s lidmi, kteří uvěřili naší komunistické straně a vládě. Nakonec jsem i tyto lidi pochopila. Křivdy ze strany komunistů mi nevadily. Vadilo mi, když jsem ublížila někomu já. A nedělám ze sebe svatouška. To je jen životní postoj."
