Zprávu iDNES.cz potvrdil vydavatel Tomáš Padevět: „Zemřela obklopena rodinou v Nemocnici Na Homolce, kde byla před měsícem hospitalizována po zlomenině krčku.“
Bude tady ještě hodně dlouho, uvedl k odchodu Hegerové Michal Horáček |
Označení „první dáma českého šansonu“ kupodivu neměla příliš v lásce. „Máme jiné a velmi dobré zpěvačky. Jedinou omluvou pro tuhle nálepku je to, že jsem se stala známou Milordem, písní z repertoáru Edith Piaf. Jinak žádná první dáma nejsem,“ říkala zpěvačka Hana Hegerová. Ale právě šansonem - ať už převzatým nebo původním - se nejvíce proslavila. A dodat drama písničce svým výrazem tak jako ona, u nás žádná jiná zpěvačka nedokázala. Její práce měla ostatně ohlas i v zahraničí, kde jí přezdívali „Piaf z Prahy“ nebo „Šansoniérka se slovanskou duší“.
Narodila se 20. října 1931 v Bratislavě jako Carmen Farkašová a i když absolvovala baletní školu, původně se coby dcera z bankéřské rodiny chtěla dostat na Vysokou školu ekonomickou. Místo toho ale nakonec absolvovala divadelní kurz při státní konzervatoři a od roku 1953 byla členkou Divadla Petra Jilemnického v Žilině. Protože se jí nelíbilo její jméno ani příjmení, už tehdy vystupovala jako Hana Čelková, tedy pod rodným příjmením své matky. Pod stejným jménem se objevila i ve filmu Frona.
Černovlasá v černém trikotu. Žasli jsme, vzpomíná Suchý na první setkání |
Zpívat začala v bratislavské Tatra revue a naplno pak, když přesídlila do Prahy, kde ji roce 1961 angažovali v divadle Rokoko a o rok později v Semaforu. V roli Edity se představila i ve filmu Kdyby tisíc klarinetů.
Období své největší slávy a rozmachu se dočkala koncem šedesátých let, kdy měla zahraničního agenta a coby známá milovnice všeho francouzského se dostala i na pódium slavné pařížské Olympie, zpívala i na Světové výstavě v Montrealu. Velký úspěch se svou specifickou interpretací písně zažívala i v tehdejším Německu, kde do roku 1975 vydala čtyři desky.
Její albová produkce přitom celkově nebyla příliš bohatá. „Nenávidím studio. Nahrávání ve studiu. Protože se tam hned slyším, už tam slyším ty chyby. A hlavně, já nejsem bůhvíjaká zpěvačka. Moje prestiž je v tom, že mám vždycky dobré texty a písničky jsou dobré i po hudební stránce. Proto si mě lidé kupují a chodí na koncerty. Jinak se necítím být zpěvačkou, to vskutku ne,“ hodnotila vlastní hudební působení s typickým nadhledem Hegerová.
Svoje „chvíle ve studiu“ proto na dlouhou dobu uzavřela v roce 1986 svou nejslavnější deskou Potměšilý host s písněmi jako Stín stíhá stín, Levandulová, Vana plná fialek nebo Denim Blue, kterou pro ni napsali Hapka s Horáčkem, a o rok později albem Chansons. Na další nahrávku Mlýnské kolo v srdci mém, kterou připravila se svým dlouholetým koncertním klavíristou Petrem Maláskem, potom její fanoušci čekali dalších třiadvacet let. Už při jejím vydání v roce 2010 Hegerová, která se ráda a s gustem označovala za snoba, řekla, že žádnou další desku už nenatočí a svoje slovo také narozdíl od jiných v hudební branži dodržela.
13. června 2019 |
Za scénou
Sledovat další díly na iDNES.tvO svém konci rozhodla sama, vypráví Fero Fenič o Haně Hegerové |
Se stejnou grácií o rok později ukončila i svou koncertní kariéru. „Koncerty mě stresovaly. Chci mít klid,“ řekla při svém posledním oficiálním veřejném setkání s novináři při přebírání diamantové desky Supraphonu za milion a půl prodaných nosičů. „Já opravdu raději sedím doma a vykládám si karty,“ říkala tehdy v dobrém rozmaru Hegerová.
Hana Hegerová, jejíž patrně nejznámější písní byl duet Levandulová s Petrem Hapkou, který zemřel v listopadu 2014, dostala v roce 2002 od prezidenta Václava Havla medaili Za zásluhy. V říjnu 2014 jí Miloš Zeman udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy. Byla držitelkou rytířské hvězdy francouzského Řádu umění a literatury a od roku 2013 komandérem francouzského Řádu za zásluhy za „významné přispění k propagaci francouzského šansonu a francouzské kultury obecně“.
Sama se přitom svým úspěchům na poli hudby vždycky spíše podivovala. „Nikdy jsem po tom netoužila. Hrozně jsem se divila, když jsem najednou viděla plakát a na něm bylo napsáno: zpívá Hana Hegerová. A nikdo jiný. Když jsem byla v Semaforu, nikdy jsem nestála sama na jevišti, tam nás subret bylo několik. To, že jsem zůstala sama, za to mohly často až banální náhody. Osud mě vždycky k něčemu zavál, já takové ambice neměla,“ říkala nonšalantně Hana Hegerová.