Brněnský rodák Vladimír Sís nejprve pracoval v Baťově továrně, v roce 1942 absolvoval uměleckoprůmyslovou školu a nastoupil do zlínského trikového ateliéru. Po válce založil brněnské divadélko Směr, ale brzy začal i natáčet, zejména folkloristické dokumenty a hrané fejetony. Později, jako režisér armádního filmu, natočil celovečerní dokument o stavbě silnice z Číny do Lhasy Cesta vede do Tibetu, oceněný čestným uznáním na benátském festivalu 1956. Po dalších cestopisných dokumentech, jako Minuty v Paříži či Malá pouť Řeckem, přešel Sís na Barrandov, kde se věnoval hrané tvorbě.
Jeho rané hrané snímky, drama Život pro Jana Kašpara nebo veselohry U nás v Mechově a Ledoví muži, nenašly velký ohlas. Postupně však Sís začal objevovat svou "parketu" na půdě střihových a hudebních filmů. V Králi komiků se věnoval Vlastovi Burianovi, do krátkého snímku o Hugo Haasovi Návštěva vložil reportáž z hercova pobytu v Praze, v Muzeu zázraků zkusil ukázky starých filmů rámovat baletem a pantomimou. Metodou střihového filmu vzdal poctu i kolegovi Martinu Fričovi v díle Muž, který rozdával smích, v Sólu pro Jaroslava Marvana uctil slavného herce, v Blues pro EFB vzpomněl na E. F. Buriana. Také Sísovy televizní práce často skládaly hold jiným umělcům - Emě Destinnové, Jaroslavu Ježkovi a řadě jazzových legend včetně Dukea Ellingtona a Louise Armstronga.
Kromě hudby miloval Sís i divadlo: pro film adaptoval Smočkovu hru Piknik, dále představení Divadla Na provázku Poslední leč a především slavný muzikál téhož souboru Balada pro banditu. Dnes už legendární snímek natočil v roce 1978 s Miroslavem Donutilem, Ivou Bittovou a Bolkem Polívkou v hlavních rolích - za pouhých sedm set tisíc korun, ovšem pod režimním dohledem. "Věčně nám vytýkali, proč mají všichni džíny, jaké věci nosí na krku a při natáčení pohřbu, které připadlo na 21. srpen 1977, nám zabavili pušky," smál se po čase Sís. Zatímco Balada pro banditu se stala pojmem a v červnu 1998 při obnovené premiéře o ni měla kina takový zájem, že distributor vyráběl rychle navíc třetí kopii, jiné muzikálové sny musel Sís oželet. "S Vlasy nás předběhl Miloš Forman, Den výplaty jsme na Barrandově neobhájili," říkal. Na plátno přenesl ještě dvě semaforská představení, Jonáš a Melicharová a Jonáš II.
"Bohužel, otec už nestihl ani jiný projekt, který si dlouho slibovali s Miroslavem Ondříčkem - natočit Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho," lituje režisérův syn David. Nicméně ještě v posledních dnech svého života, které strávil s rodinou, stačil prý dát svým blízkým pokyny, komu z přátel jakého "panáka na rozloučenou" mají koupit, od Ondříčka až po Polívku.
Přinejmenším Balada pro banditu bude Vladimíra Síse připomínat nadále. Podle knihy Panorama českého filmu se výrazně vymyká z celé režisérovy tvorby, neboť "skloubila atmosféru divadelního představení s ryze filmovými postupy". A jak řekla při obnovené premiéře tohoto muzikálu režisérka Michaela Pavlátová, "historka o rebelovi a jeho milé" oslovuje každou novou generaci.
Jeho rané hrané snímky, drama Život pro Jana Kašpara nebo veselohry U nás v Mechově a Ledoví muži, nenašly velký ohlas. Postupně však Sís začal objevovat svou "parketu" na půdě střihových a hudebních filmů. V Králi komiků se věnoval Vlastovi Burianovi, do krátkého snímku o Hugo Haasovi Návštěva vložil reportáž z hercova pobytu v Praze, v Muzeu zázraků zkusil ukázky starých filmů rámovat baletem a pantomimou. Metodou střihového filmu vzdal poctu i kolegovi Martinu Fričovi v díle Muž, který rozdával smích, v Sólu pro Jaroslava Marvana uctil slavného herce, v Blues pro EFB vzpomněl na E. F. Buriana. Také Sísovy televizní práce často skládaly hold jiným umělcům - Emě Destinnové, Jaroslavu Ježkovi a řadě jazzových legend včetně Dukea Ellingtona a Louise Armstronga.
Kromě hudby miloval Sís i divadlo: pro film adaptoval Smočkovu hru Piknik, dále představení Divadla Na provázku Poslední leč a především slavný muzikál téhož souboru Balada pro banditu. Dnes už legendární snímek natočil v roce 1978 s Miroslavem Donutilem, Ivou Bittovou a Bolkem Polívkou v hlavních rolích - za pouhých sedm set tisíc korun, ovšem pod režimním dohledem. "Věčně nám vytýkali, proč mají všichni džíny, jaké věci nosí na krku a při natáčení pohřbu, které připadlo na 21. srpen 1977, nám zabavili pušky," smál se po čase Sís. Zatímco Balada pro banditu se stala pojmem a v červnu 1998 při obnovené premiéře o ni měla kina takový zájem, že distributor vyráběl rychle navíc třetí kopii, jiné muzikálové sny musel Sís oželet. "S Vlasy nás předběhl Miloš Forman, Den výplaty jsme na Barrandově neobhájili," říkal. Na plátno přenesl ještě dvě semaforská představení, Jonáš a Melicharová a Jonáš II.
"Bohužel, otec už nestihl ani jiný projekt, který si dlouho slibovali s Miroslavem Ondříčkem - natočit Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho," lituje režisérův syn David. Nicméně ještě v posledních dnech svého života, které strávil s rodinou, stačil prý dát svým blízkým pokyny, komu z přátel jakého "panáka na rozloučenou" mají koupit, od Ondříčka až po Polívku.
Přinejmenším Balada pro banditu bude Vladimíra Síse připomínat nadále. Podle knihy Panorama českého filmu se výrazně vymyká z celé režisérovy tvorby, neboť "skloubila atmosféru divadelního představení s ryze filmovými postupy". A jak řekla při obnovené premiéře tohoto muzikálu režisérka Michaela Pavlátová, "historka o rebelovi a jeho milé" oslovuje každou novou generaci.
