"Zcela po právu se stal vůbec prvním, komu Česká filmová a televizní akademie udělila Českého lva za dlouholetý umělecký přínos," řekl výkonný ředitel akademie Petr Vachler o Vláčilovi, jenž byl i prezidentem této organizace. "Navíc jsem ho poznal jako výtečného vypravěče milionu neuvěřitelných zážitků, jako neúnavného bojovníka a především nádherného člověka."
František Vláčil, rodák z Českého Těšína (19. února 1924), studoval po válce na filozofické fakultě brněnské univerzity estetiku a dějiny umění. Ale ve stejné době už pracoval nejprve externě, poté jako zaměstnanec v brněnské skupině kresleného a loutkového filmu a v tehdejším Studiu populárně vědeckých a naučných filmů, kde postupně vystřídal všechny funkce výrobního štábu. "Z kresleného filmu přišel největší talent hraného filmu František Vláčil, který proslavil jméno československého filmu v celém světě," napsal ve svých pamětech Otakar Vávra. Nejprve ovšem, po svém příchodu do Prahy, působil Vláčil v Československém armádním studiu. Jako dobový paradox zní dnes citace z Filmových profilů vydaných v roce 1985: "Prvním filmem, v němž se projevily prvky pozdějšího Vláčilova stylu, byla Vzpomínka, věnovaná Klementu Gottwaldovi."
Ovšem prvním samostatným hraným snímkem Františka Vláčila se stala krátká poéma Skleněná oblaka. Symbolika lidské touhy o dobývání výšek okouzlila porotu v Benátkách, která snímek v roce 1958 odměnila zvláštním diplomem v kategorii experimentálních filmů, a předznamenala tak příští pocty filmovému lyrikovi.
Po středometrážním díle Pronásledování se zrodil první Vláčilův dlouhometrážní hraný titul, slavná filmová báseň Holubice, která v roce 1960 rovněž v Benátkách získala medaili "za úspěšné zvládnutí osobité básnické řeči". Holubice pak přivezla další ceny z Cannes, Montevidea či Versailles a také následující Ďáblova past si odnesla mimo jiné uznání kritiky z Locarna.
Jméno Františka Vláčila se tedy svět učil znát již počátkem šedesátých let, jeho životní dílo však mělo teprve přijít. Markéta Lazarová, které sám režisér říkal "rapsódie", vznikla v roce 1965. Práce na scénáři podle díla Vladislava Vančury však trvala téměř tři roky a další tři roky se film natáčel. Pamětníci potvrzují, že šlo o tehdy nejnákladnější projekt v celé zatímní historii národní kinematografie, a to přesto, že některé zamýšlené scény se nakonec nenatočily. Ale vyplatilo se: dodnes je Markéta Lazarová považována za nejlepší český film všech dob.
A pokud v různých anketách vůbec najde konkurenty, pak často pocházejí z další filmografie téhož režiséra. Vláčilova spolupráce se scenáristou Vladimírem Körnerem přinesla jednak další historickou úchvatnou fresku - Údolí včel, jednak jeho vůbec první barevné dílo, Adelheid. "Nezajímal nás dvorský středověk, nýbrž duchovní. Zajímal nás člověk, který chtěl ignorovat tento svět a toužil se upnout k něčemu jinému," řekl o Údolí včel před časem Körner. A pokud jde o Adelheid, "tenhle film stavím vůbec nejvýš jako důkaz, že i v Čechách lze natočit film o lidech, a ne o ideologiích", vyjádřil se o příběhu z poválečného pohraničí filmový publicista Radovan Holub.
Jenže ideologie tenkrát ještě neřekla své poslední slovo. Počátkem sedmdesátých let Vláčil na čas hraný film opustil. Podobně jako další tvůrci této generace točil dokumenty (s Prahou secesní vyhrál v roce 1976 pařížský festival filmů o umění a architektuře) a v nynějším Zlíně pracoval na dílech pro děti. Na Barrandov se vrátil až filmem Dým bramborové natě, natočeným podle románu Doktor Meluzin s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli, a pak snímkem Stíny horkého léta. Koncem sedmdesátých let našel Vláčil scenáristu ve Zdeňkovi Mahlerovi, s nímž natočil neobvyklý životopisný portrét Antonína Dvořáka Koncert na konci léta. Pak přišly Hadí jed, Stín kapradiny, Mág... a konec let osmdesátých.
Po listopadu 1989 se stal Vláčil předmětem poct - získal například cenu Vladislava Vančury za přínos k filmové tvorbě a loni převzal na karlovarském festivalu prestižní cenu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii - a současně objektem zájmu svých kolegů. Kameraman František Uldrich o něm natočil medailon V síti času, Karel Smyczek pak pro cyklus Genus portrét Život režiséra Františka Vláčila. Nejnovější celovečerní projekt o Františku Vláčilovi, jejž chystal režisér Tomáš Hejtmánek pro Českou televizi, zůstal nedokončen. "Přesto si myslím, že by měl vzniknout," říká s úctou producent Ondřej Šrámek.
František Vláčil, rodák z Českého Těšína (19. února 1924), studoval po válce na filozofické fakultě brněnské univerzity estetiku a dějiny umění. Ale ve stejné době už pracoval nejprve externě, poté jako zaměstnanec v brněnské skupině kresleného a loutkového filmu a v tehdejším Studiu populárně vědeckých a naučných filmů, kde postupně vystřídal všechny funkce výrobního štábu. "Z kresleného filmu přišel největší talent hraného filmu František Vláčil, který proslavil jméno československého filmu v celém světě," napsal ve svých pamětech Otakar Vávra. Nejprve ovšem, po svém příchodu do Prahy, působil Vláčil v Československém armádním studiu. Jako dobový paradox zní dnes citace z Filmových profilů vydaných v roce 1985: "Prvním filmem, v němž se projevily prvky pozdějšího Vláčilova stylu, byla Vzpomínka, věnovaná Klementu Gottwaldovi."
Ovšem prvním samostatným hraným snímkem Františka Vláčila se stala krátká poéma Skleněná oblaka. Symbolika lidské touhy o dobývání výšek okouzlila porotu v Benátkách, která snímek v roce 1958 odměnila zvláštním diplomem v kategorii experimentálních filmů, a předznamenala tak příští pocty filmovému lyrikovi.
Po středometrážním díle Pronásledování se zrodil první Vláčilův dlouhometrážní hraný titul, slavná filmová báseň Holubice, která v roce 1960 rovněž v Benátkách získala medaili "za úspěšné zvládnutí osobité básnické řeči". Holubice pak přivezla další ceny z Cannes, Montevidea či Versailles a také následující Ďáblova past si odnesla mimo jiné uznání kritiky z Locarna.
Jméno Františka Vláčila se tedy svět učil znát již počátkem šedesátých let, jeho životní dílo však mělo teprve přijít. Markéta Lazarová, které sám režisér říkal "rapsódie", vznikla v roce 1965. Práce na scénáři podle díla Vladislava Vančury však trvala téměř tři roky a další tři roky se film natáčel. Pamětníci potvrzují, že šlo o tehdy nejnákladnější projekt v celé zatímní historii národní kinematografie, a to přesto, že některé zamýšlené scény se nakonec nenatočily. Ale vyplatilo se: dodnes je Markéta Lazarová považována za nejlepší český film všech dob.
A pokud v různých anketách vůbec najde konkurenty, pak často pocházejí z další filmografie téhož režiséra. Vláčilova spolupráce se scenáristou Vladimírem Körnerem přinesla jednak další historickou úchvatnou fresku - Údolí včel, jednak jeho vůbec první barevné dílo, Adelheid. "Nezajímal nás dvorský středověk, nýbrž duchovní. Zajímal nás člověk, který chtěl ignorovat tento svět a toužil se upnout k něčemu jinému," řekl o Údolí včel před časem Körner. A pokud jde o Adelheid, "tenhle film stavím vůbec nejvýš jako důkaz, že i v Čechách lze natočit film o lidech, a ne o ideologiích", vyjádřil se o příběhu z poválečného pohraničí filmový publicista Radovan Holub.
Jenže ideologie tenkrát ještě neřekla své poslední slovo. Počátkem sedmdesátých let Vláčil na čas hraný film opustil. Podobně jako další tvůrci této generace točil dokumenty (s Prahou secesní vyhrál v roce 1976 pařížský festival filmů o umění a architektuře) a v nynějším Zlíně pracoval na dílech pro děti. Na Barrandov se vrátil až filmem Dým bramborové natě, natočeným podle románu Doktor Meluzin s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli, a pak snímkem Stíny horkého léta. Koncem sedmdesátých let našel Vláčil scenáristu ve Zdeňkovi Mahlerovi, s nímž natočil neobvyklý životopisný portrét Antonína Dvořáka Koncert na konci léta. Pak přišly Hadí jed, Stín kapradiny, Mág... a konec let osmdesátých.
Po listopadu 1989 se stal Vláčil předmětem poct - získal například cenu Vladislava Vančury za přínos k filmové tvorbě a loni převzal na karlovarském festivalu prestižní cenu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii - a současně objektem zájmu svých kolegů. Kameraman František Uldrich o něm natočil medailon V síti času, Karel Smyczek pak pro cyklus Genus portrét Život režiséra Františka Vláčila. Nejnovější celovečerní projekt o Františku Vláčilovi, jejž chystal režisér Tomáš Hejtmánek pro Českou televizi, zůstal nedokončen. "Přesto si myslím, že by měl vzniknout," říká s úctou producent Ondřej Šrámek.
