Radim Hladík byl esencí československé rockové kytary. Před ním tu byli schopní hráči, po něm možná kytaristé s rychlejšími prsty a souběžně s ním působili žánrově orientovaní muzikanti, ale Hladík byl jedinečný svou originalitou a zároveň jistým chameleonstvím.
Rocker starého střihu začínal v půli 60. let, kdy hlasitost hudby byla víc průvodním jevem rokenrolu než nutnou rekvizitou, s níž přišli později metaloví či punkoví hudebníci. Vždy dbal na preciznost hry, která přes techniku, jež brala dech, nikdy nesklouzla k něčemu, co se trochu hanlivě, ale přesně nazývá kytarovou onanií. Hladík sice má na kontě instrumentálku Čajovna, kde přes sebe sám navršil nespočet kytarových partů, ale ani zde není jediná nota bezúčelná.
Jeho slavná skupina Blue Effect vznikla v překotném roce 1968 a už v prosinci na 2. československém beatovém festivalu získala řadu cen – objev roku, kapela sezony, Hladík se stal hudebníkem sezony, cenu získala i skladba Slunečný hrob, kterou napsal a v kapele zpíval Vladimír Mišík, tehdy s anglickým textem Jiřího Smetany a názvem Sunny Grave.
Blue Effect se stal trnem v oku totalitní moci, a tak musel několikrát měnit název do podob Modrý efekt nebo M. Efekt. Nic se ovšem neměnilo na hudební vynalézavosti kapely, která prostřídala hodně hráčů a jen Radim Hladík zůstával.
„Mám jedno krédo: nechci být milionář. Proto mohu pracovat jen na projektech, které mě baví. Vyplývá z toho svoboda,“ tvrdil Hladík. V roce 1990 kapelu rozpustil a dal se do spolupráce s folkovými hudebníky, především Jaroslavem Hutkou či Dagmar Andrtovou-Voňkovou. Psal hudbu pro divadlo a film, podílel se na deskách s Pavolem Hammelem a Mariánem Vargou.
Ač pro několik generací byl ztělesněním kytarového božstva, držel se celou dobu v pozadí. A to i tehdy, když roku 2004 Blue Effect obnovil a povolal do něj skoro o dvě generace mladší hudebníky včetně zpěváka Jana Křížka. Hladík přešel od klasického bigbítu přes jazz rock k art rocku, jeho kytara byla však po celou dobu jedním z nejrozpoznatelnějších atributů tuzemské hudby. Podle nezaměnitelného a vždy přesného tónu lze jeho rukopis poznat během prvních taktů.
Stejně příznačné je, že rocker duší a srdcem byl zároveň osobně neskutečně skromný, lidský a snad za všech okolností usměvavý a až odzbrojujícím způsobem veselý. Po jeho odchodu se ze všech stran hrnuly vzpomínky na muže, který vždy rád pomohl, netrpěl hvězdnými manýry a jednoduše byl oddaný dobré muzice.
Zní to jako klišé, ale Radim Hladík bude hudební scéně chybět jako málokdo.
