Lubomír Dorůžka
Byť je hudební publicistika a kritika výrazně generační záležitost, Lubomír Dorůžka patřil k nemnoha osobnostem, které byly pro rozsáhlost a kvalitu svého díla ctěny bez nadsázky všeobecně, napříč styly, žánry a generacemi. Jeho tvůrčí dráha přímo souvisela s historickými událostmi druhé poloviny 20. století u nás i ve světě.
Lubomír Dorůžka studoval hudební vědu a estetiku, po roce 1948 přestoupil na obor anglická a americká literatura, který absolvoval. Už za 2. světové války se ovšem začal zabývat hudební publicistikou - v ilegálním "samizdatovém" časopise Okružní korespondence. Po válce spolupracoval s deníkem Mladá fronta, do něhož (a na jehož webové "dvojče" iDNES.cz) psal až do letošního roku. Spolupracoval také s hudebními časopisy Jazz a Rytmus.
Lubomír Dorůžka v mladším věku
V 50. letech, v době, kdy bylo prakticky vyloučeno věnovat se hudební publicistice, zaměřené na americkou hudbu, se Lubomír Dorůžka obrátil především jako organizátor do sféry hudby vážné - pracoval v sekretariátu Pražského jara, Syndikátu československých spisovatelů a ve Státním hudebním vydavatelství.
V souvislosti se společenským táním v 60. letech byl umožněn vznik specializovaného moderního hudebního časopisu Melodie, jejímž šéfredaktorem se Lubomír Dorůžka stal v roce 1964 a funkci zastával až do roku 1970, kdy odešel na protest proti zrušení přidruženého čtrnáctideníku Aktuality Melodie. Ten býval pod Dorůžkovým "zastřešením" od roku 1969 platformou mladé hudebně-publicistické generace a prvním časopisem, který plně popřával sluchu tehdy aktuálním rockovým trendům.
Nejstarší a nejmladší: editorem poslední knihy Lubomíra Dorůžky Panoráma jazzových proměn byl o více než šedesát let mladší hudební publicista Daniel Konrád (u mikrofonu).
V 70. letech až do odchodu do předčasného důchodu pak pracoval Lubomír Dorůžka ve vydavatelství Supraphon a hudební publicistice se věnoval jako externí přispěvatel nejrůznějších deníků a časopisů. Přestože hovořil o tom, že v devadesáti letech aktivní psaní ukončí, z jeho spolupracovníků mu to věřil málokdo. O hudební dění se stále hluboce zajímal a měl nebývalý přehled i v nejmladší jazzové scéně.
Významná vždy byla Dorůžkova organizační činnost: spoluzakládal pražský Mezinárodní jazzový festival, inicioval založení Mezinárodní jazzové federace, jejímž byl viceprezidentem i prezidentem, a byl místopředsedou České jazzové společnosti.
Lubomír Dorůžka byl autorem řady knih převážně s jazzovou tematikou. Mezi nejvýznamnější patří Od folklóru k Semaforu (1964), Panoráma populární hudby 1918-1978 (1981), Panoráma jazzu (1990), Český jazz mezi tanky a klíči, 1968-1989 (2002). Napsal monografie kapelníků Karla Vacka a Karla Vlacha a v neposlední řadě vynikající knihu memoárů Panoráma paměti (1997).
Lubomír Dorůžka se svým celoživotním přítelem Josefem Škvoreckým
Nepřehlédnutelná byla Dorůžkova činnost editora textů, tak či onak souvisejících s jazzem a americkou literaturou. Čtyři sborníky, které uspořádal se svým celoživotním přítelem Josefem Škvoreckým jsou dodnes v antikvariátech mimořádně vysoko ceněny: Americká lidová poezie (1961), Tvář jazzu (1964), Jazzová inspirace (1966), Tvář moderního jazzu (1970).
Jako překladatel se Lubomír Dorůžka věnoval především americké literatuře, zejména pak Francisi Scottu Fitzgeraldovi. Přeložil jeho nejzásadnější díla Velký Gatsby, Diamant velký jako Ritz a Něžná je noc. Jeho jméno najdeme i pod českým překladem Tolkienova Hobita - v tomto případě však kolegiálně "propůjčil jméno" proskribovanému překladateli Františku Vrbovi.
Tři generace Dorůžků: zleva Lubomír, David, Petr
Lubomír Dorůžka byl nejen zakladatelem významného českého hudebního rodu (syn Petr je též hudebním publicistou a předním evropským specialistou na world music, vnuk je známý jazzový kytarista David), ale vlastně také moderní hudební publicistiky jako novinářského žánru. Dorůžkova erudice, gentlemanství a mimořádná schopnost poutavého psaní byla stálým zdrojem poučení pro nové a nové generace jeho následovníků.
