Jihlavský rodák Karel Weinlich vyrůstal u dědečka. Po jeho smrti žil krátce u matky, která se mezitím provdala za říšského Němce, kterému však vyženěný syn nerozuměl a jeho nacistickou výchovu odmítal.
Brzy proto domov opustil a protloukal se sám, vystřídal několik dělnických povolání včetně vrátného a dostal se tak k profilu „dělnický kádr“, díky kterému dostal možnost studovat.
Na pražské konzervatoři studoval herectví, poté nastoupil na AMU, kde brzy přešel na nově ustavený obor rozhlasové režie. Už během studií také začal spolupracovat s tehdejším Československým rozhlasem.
Vyzkoušel sice také divadlo, ale k rozhlasu se záhy vrátil a zůstal mu věrný. Několik generací posluchačů přivedl k nedělní pohádce, která se stala tradicí, režijně se podílel i na pořadech pro mládež jako Meteor či Domino.
„Rozhlas je umění vidět slyšené a slyšet viděné. A když tomu přijde člověk na chuť, zcela mu propadne,“ popsal svou celoživotní práci. V Československém a posléze Českém rozhlase působil až do odchodu do penze v roce 1996.
Za své dráhy získal mnoho přátel mezi herci, řadu ocenění Prix Bohemia Radio, působil v Občanské fóru i spolku cyklistů, a také se dvanáctkrát oženil. Kdykoli to vysvětloval, půjčoval si výrok Věry Kubánkové: „Weinlich musel být pořád zamilovaný, bohužel vždy do jiné“. A dodával, že to je jeho prokletí.
